Evangelista Marek, a po něm i Matouš a Lukáš si předsevzali zachytit Ježíšův příběh – od té chvíle, kdy se objeví na veřejnosti až po to zvláštní finále v Jeruzalémě. Každý z nich to pojal tak trochu po svém, ale všichni tři mají tu zvláštnost, že vyprávění o Ježíši začnou někým, kdo je už od pohledu úplně jiný než on. Skoro až protipól. Žije jinak, mluví jinak, stravuje se jinak, a i když některá jeho slova bude později používat i Ježíš, z jeho úst stejně vyzněla jinak. Ten člověk se pohybuje výhradně na pustých místech a sám také vypadá přiměřeně zpustle. A z jeho slov jako by už sálal oheň Posledního soudu, který se na nás nezadržitelně valí a nedá se před tím schovat, nedá se na spolehnout na žádnou tradici nebo dobrý původ. Zvláštní je, že tomu říká radostné evangelium (v. 18).
Úplný protiklad Ježíše, který půjde za lidmi, bude pořád mezi nimi, bude je utěšovat a bude jim dávat naději, že nikdy není všechno ztraceno. Přesto tyhle dva, kteří jsou jako oheň a voda, jak noc a den, najdeme na začátku pohromadě, jak si navzájem rozumějí. Tedy navzájem – spíše jak Ježíš naslouchá Janu Křtiteli a nechává se jím oslovit.
Posledně, dvanáctiletý v Chrámu taky naslouchal, a kladl inteligentní otázky, až se jim všichni divili. Tady se zdá, odpovědi Jana Křtitele na ty jeho otázky ho zaujaly víc, než to, co tenkrát mohl slyšet v Chrámu. Zaujaly ho do té míry, že se od Jana nechá pokřtít a z té Janovy pustiny odejde na čtyřicet dní do ještě striktnějšího ústraní, aby si všechno srovnal v hlavě (Lk 4,1–13).
No a Jan zatím káže dál, každému, koho na koho v těch pustých končinách natrefí nebo kdo si ho tam najde. Mluví dál o sekeře, která už je na kořeni stromu, o lopatě (a větru, který plevy provívá…), nadává posluchačům do plemene zmijí.
Naši tři evangelisté, které jsem zmínil na začátku, se přece jen navzájem liší tím, kolik prostoru Janu Křtiteli nechají. Zatímco Marek ho skoro nestihne pustit ke slovu, Lukáš je mnohem velkorysejší: nejenom, že ho trochu víc nechá mluvit, on pustí ke slovu i ty, kteří mu přišli naslouchat, kteří jsou z jeho slov jako opaření a teď se velice zkrotle ptají: a co máme jako dělat?
Jan odpovídá… (v. 10–14) A člověk má najednou zklamaný pocit, jestli to není nějak málo?! Ještě před chvíli to vypadalo, že země se otřásá v základech a z ohně se rodí nový svět. A najednou slyšíme, že celníci zůstanou celníky, ale mohli by se trochu uskrovnit v tom, co vymáhají, vojáci budou dál vojákovat, ale nemuseli by aspoň rabovat a znásilňovat… a občas bychom se mohli rozdělit s těmi, kdo nemají co jíst nebo co na sebe.
Není to najednou jaksi málo? Možná, že pro začátek ne. Ani Jan netvrdí, že tím přivodíme Boží království. Na to si musíme počkat. Ale líp by se čekalo.
Jenomže pak k tomu Jan Křtitel dodá, že jeden vysoce postavený muž by možná nemusel přebírat manželku svému bratru. Také to nevypadá jako kdovíjak převratný požadavek. Jenže potom už Jana nepustí ke slovu státní správa.