Malé dítě mi položilo otázku: Kdyby ses musel vzdát jednoho ze svých smyslů, který by to byl? Co jsem odpověděl, si nechám s odpuštěním pro sebe, ale u té otázky, myslím, stojí za to se na chvíli zastavit. Odpověď se totiž bude měnit nejen podle osobnosti odpovídajícího, ale také podle doby. Dnes kupříkladu je velmi pravděpodobné, že otloukánkem na spodním konci smyslové hierarchie, který by leckdo s celkem lehkým srdcem oželel, by byl pravděpodobně čich. Ke skutečné orientaci v našem životním prostoru ho příliš nevyužíváme (na rozdíl od našich předků a také zvířat). V moderní době je často dokonce tak trochu na překážku. Ideálním stavem je v současnosti nejspíše nepřítomnost čichových vjemů, nebo přímo jejich zahlcení aromatem kosmetickými přípravků. Zejména pachy a vůně vystupující z lidských těl jako by bylo zapotřebí vždy něčím poopravit či překrýt.
V biblických textech ale ještě hraje čich poměrně podstatnou roli. A nebudeme přehánět, když konstatujeme, že zde představuje dokonce určitý etický kompas, který napomáhá rozlišit, co je dobré a co už stojí mimo tuto kategorii. Ostatně čichá především sám Hospodin. Když Noe po potopě obětuje zápalnou oběť, čteme tam, že „ucítil Hospodin libou vůni“. (Gn 8,21) Podobný motiv se pak v souvislosti se zápalnou obětí opakuje v Bibli vícekrát. Nenechme se ale mýlit – nejde tady o žádné labužnické nasávání chystajícího se barbecue. Voňavost oběti spíše než z pečeného masa vystupuje z Noeho pokorného srdce a bezelstného záměru. Tak, jako milenci s potěšením vsávají navzájem svou vůni (Pís 1,3; 4,10–11), rozpoznávajíce za tělesnými vůněmi spíše lásku a intimitu, tak i Hospodin čichá k člověku, aby rozpoznal jeho bytostnou povahu. O jedněch pak platí tvrdý soud: „Jméno bezbožných smrdí“ (Př 10,7), o jiných apoštol Pavel v epištole do Korintu píše: „Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu.“ (2 Kor 2,15) V následujících verších pak Pavel předkládá vskutku pozoruhodný obraz. Vůně vystupující ze svatých totiž začíná ve světě působit jako tajemné činidlo. Jedny přivání k Bohu, bezbožné naopak k smrti a do záhuby.
Vůně a život totiž bezprostředně patří k sobě. To, co je živé, vydává vždy nějakou vůni. Někdy docela nenápadnou či nekonvenční, přesto ale patrnou. Smrt se pak ohlašuje pachem rozkladu. Nad jiná místa nápadně to nacházíme v příběhu o vzkříšení Lazara (Jan 11,1–44). Když Ježíš přikazuje otevřít Lazarův hrob, nebožtíkova sestra namítá: „Již smrdí, neboť čtyři dny v hrobě.“ (Jan 11,39) Jak radí zdravý rozum a zkušenost, zápach smrti má být jasným signálem, že všechna naděje je už marná. Evangelium ovšem skepsí Lazarovy sestry nekončí. Ježíš Lazara volá a ten skutečně záhy vychází k novému životu. Ani smrad smrti a přepáleného tuku z pekelných friťáků není nezvratnou definitivou.
Vůně nakonec hraje podstatnou roli také v líčení posledních věcí v knize Janova Zjevení. Když Beránek uchopí sedmkrát zapečetěnou knihu, čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců padají před ním na kolena, v rukou loutny a zlaté nádoby naplněné vůní modliteb (Zj 5,8). Takto Písmem poučeni usilujme nežít smradlavě, ale alespoň trochu voňavě.