Slovo zdaleka poměrně hojně se vyskytující v Kralické bibli z novějších překladů téměř vymizelo a bývá obvykle nahrazeno méně archaickými opisy. Ne vždy však zachycují tenzi, kterou zdaleka vyjadřuje. Není v něm naznačena jen prostá skutečnost prostorové vzdálenosti, ale také to, že se v této vzdálenosti odehrává něco, co se týká blízkého a bezprostředního. Odstup v tomto slově vykreslený je plný elektrizujícího napětí. Hledět či naslouchat zdaleka, to je něco docela jiného než jen tak nezaujatě stát opodál. Událost či osoba nás mohou magneticky přitahovat, a přesto cosi brání, abychom přistoupili. Výmluvně je tento bázeň vyjadřující odstup zapsán ve 20. kapitole knihy Exodus, kde se Mojžíš setkává s mrákotou Boží, zatímco lid stojí zdaleka: „Nechť nemluví s námi Bůh, abychom nezemřeli.“ (Ex 20,19) Bázeň před Bohem a jeho svatostí tak stojí na prvním místě mezi důvody, které mohou způsobit, že zůstaneme zdaleka. Ten, ke kterému jsme přitahováni a voláni, je natolik odlišný od každé lidské představy, natolik přesahuje a převyšuje všechny nábožné koncepty, že nás ochromuje, a ustavuje odstup, který je toho výrazem. Boží svatost (Rudolf Otto by řekl: mysterium tremendum et fascinans) ale rozhodně není jediným důvodem lidského odstupu. V Písmu se často setkáváme také s motivem pokorného ostychu hříšného člověka, který znemožňuje přiblížit se k Bohu. Retardérem sbližování zde už není ani tolik vědomí Boží svrchovanosti, jako spíše realistický pohled na vlastní nedostatečnost a nedokonalost. V podobenství o farizeovi a celníkovi v Lukášově evangeliu čteme: „Publikán pak zdaleka stoje, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnouti.“ (L 18,13) Celníkova zkroušená distance se tak paradoxně stává spolučinitelem Boží milosti. Nejinak je tomu i v události uzdravení setníkova sluhy: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu.“ (Mt 8,8)
Vědomí hříchu se rodí z víry, nikoliv naopak. Zatímco učedník Tomáš musí překonat každou vzdálenost, aby až v doteku a z průniku načerpal potřebnou jistotu, vpovzdálí se držící kajícní hříšníci znovu a znovu potvrzují zkušenost Boží moci, která se žádným odstupem neumenšuje ani neztrácí. „Zdaliž jsem já Bůh jen z blízka? dí Hospodin. A nejsem Bůh i z daleka?“ (Jer 23,23) Ve vztahu k Bohu se tak obrací běžná prostorová zákonitost – blízké se stává vzdáleným, daleké blízkým. První mají být posledními, poslední prvními. Diaspora a vyhnanství mohou být epicentrem milosti, svatá města Jeruzalém a Řím, stejně jako přední kostelní lavice, mohou být tmou pod svícnem.
Člověkem nepřekročitelná distance nemůže být totiž nakonec překonána nijak jinak nežli Božím přiblížením se k člověku. Každý náš krok může být pouze přípravou a znamením víry. A jako takový má svůj význam a hodnotu. Bez něj a bez vůle k proměně, kterou vyjadřuje, bychom navždy zůstali ztraceni v dálce. Tím rozhodujícím a posledním je ale nakonec krok Boží milosti.
„I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.“ (L 15,20)