Křesťanství je nízkoprahové náboženství. Když se porozhlédneme po pestré krajině různých náboženských tradic, velmi často přitom narazíme na fenomén určité výběrovosti. Na více či méně přísné odlišování širokého okruhu sympatizantů a mnohem užšího kruhu zasvěcených, přičemž první mohou na pravdách své tradice participovat pouze částečně, zatímco pro druhé je odhaleno i to, co zůstává před světem skryto. Křesťanství se ve své naprosté většině oproti tomuto modelu vymezilo a programově se stalo náboženstvím „pro každého“.
Bylo by přitom ovšem nedorozuměním, kdybychom se domnívali, že křesťanství je motiv skrytosti cizí. Přesnější by snad bylo konstatovat, že exoterní povaha křesťanství spočívá v tom, že pro všechny bez rozdílu otevírá stejný přístup k tomu, co je a zůstává ze své povahy skryté.
Nápadně se to ukazuje už na samotné postavě Ježíše Krista – tedy na „skrytém zjevení“. Skrytě se odehrávají dva stěžejní body jeho životní cesty: narození a vzkříšení. Pokaždé pod příkrovem noci, pokaždé mimo pohledy lidí. Jak k narození, tak i ke vzkříšení Ježíše Krista je možné se vztahovat pouze ex post, z perspektivy víry, z odstupu. Velmi trefně tuto paradoxní povahu novozákonního zjevení formuloval Martin Luther ve svém výroku: „Bůh se skryl v Kristu.“
To podstatné má lidské nenechavosti a manipulativním sklonům zůstat nedostupné. Zjevení je jako plaché zvíře, unikající před dupotem („Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ Ex 3,5) a hlasitými efekty („Po ohni hlas tichý, jemný.“ 1 Kr 19,12). A platí to nejen pro tajemství Božího sebezjevení, ale také pro nejzávažnější chvíle našeho vlastního života. Modlitba, půst, dobročinnost, to všechno se má odehrávat pokud možno skrytě, cudně, nepublikovaně. Oproti běžné logice věci jsme vedeni k tomu, aby to nejlepší v nás zůstalo zahaleno, zatímco duchovní vředy hříchu je na místě důkladně vyvětrat a vystavit slunečním paprskům. Skrytý Otec vidí, co je skryto.
Skrytost toho, co je nejzávažnější, má jistě své mnohé nevýhody. Skryté nemůže být nástrojem k společenskému sebeprosazení a jen sotva může posloužit jako nástroj získání obdivu, zásluh či vlivu. Skryté nelze prodávat, propagovat, nabízet. Skryté se nedá změřit a zvážit. Skryté odolává svému zneužívání v kampaních a strategických plánech. I to je důvod, proč skrytá povaha zjevení mnohé odrazuje a vyvolává pokusy o přeznačení skrytého na zjevné. Namísto tajemného Boha je pak nabízen Bůh důvěrně známý a dokazatelný, namísto modlitby v pokojíku za zavřenými dveřmi se objevuje modlitba halasná, pronášená s pravicí na srdci pod třepetající se vlajkou a před objektivem kamery. Ve všem tom ruchu často ani není poznat, že skryté se už opět někam skrylo.
Pro ty, kdo pokušení podobně necudného náboženství odolají, zůstává v novozákonních textech skryto zaslíbení: „Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě.“ Kol 3,3–4