Dohasínají poslední jiskry svátečních ohňostrojů, které připomínaly důležité výročí našich novodobých dějin. Před třiceti lety se rozpadl komunistický režim a začala tak nová dějinná kapitola – nezřídka označovaná slovem svobodná. Mottem oslav se mimo jiné stalo také heslo: třicet let svobody.
U čtenáře Písma musí tento připomínaný historický zlom vyvolávat mnohé textové asociace. Událost náhlého vysvobození ze společensko-politického sevření byla vícekrát opakovanou zkušeností starozákonního společenství Izraele. Hospodinovo vysvobozování stojí v centru rituálního života božího lidu. Přece jen ale není možné snadno rozdělit dějiny Izraele na dvě protikladné poloviny – na dobu nesvobody a dobu svobody. Přesto, že vyvedení z Egypta i návrat z Babylonského zajetí jsou centrální události Starého zákona, nijak automaticky po nich nenastává doba svobody. Boží vysvobozující zásah je spíše obnovujícím impulzem, po kterém se teprve Izrael musí chopit možnosti žít svobodně. Prožitek politického osvobození je předobrazem pro žádoucí nápodobu. Je počátkem určeným k dalšímu rozvinutí jak na úrovni komunity, tak i na rovině zcela osobní.
Svoboda nemůže být nikdy stavem, který se plošně týká celé společnosti. Taková představa by vycházela z mylného pocitu, že svobodu mohou člověku zajistit optimální vnější okolnosti. Biblické dějiny Izraele ale ukazují, že tak snadné to se svobodou nikdy nebylo. Žít svobodně znamená vždy svádět o svobodu zápas. Tento zápas ledasco stojí. V sevření totalitních režimů často vyžaduje i přijetí břemena uvěznění. Paradoxně je tak možné konstatovat, že někdy nevede jiná cesta k svobodnému životu, než za mříže a na kříž. Ani po pádu usurpátorů ale nemusí být úsilí o svobodný život o mnoho snadnější. Ani tady se neobejde bez oběti a nesení důsledků.
Boží a lidské osvobozování tak tvoří dvě neoddělitelné fáze v pohybu za svobodou. Jak trefně napsala Hannah Arendt: „Ke svobodě nemůžeme dozrát, nebudeme-li již osvobozeni.“
Často je pak připomínáno, že svobodný modus existence rozhodně není zaměnitelný se stavem bezhraničné svévole. Žít svobodně, to v Písmu znamená především žít s druhými a pro druhé. Žít s Bohem a pro Boha. Izrael vysvobozený z egyptského „domu otroctví“ vychází ven, aby mohl svobodně sloužit Hospodinu. Cílem vysvobozování není vyhraněné neoliberální sobectví ani společenský či myšlenkový chaos, ale společenství hledající soulad s řádem stvoření. „Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí,“ čteme v Janově evangeliu.
Na pováženou je, jak často a sveřepě dějiny křesťanstva popírají, že právě svobodný život je jedním z plodů evangelia. Všude tam, kde církev znesvobodňuje, místo aby osvobozovala, je na místě vyvíjet úsilí o změnu. Ještě jednou zacitujme z Janova evangelia: „Když vás syn osvobodí, budete skutečně svobodní.“ To je stejnou měrou zaslíbení, jako i povolání.
Máme za sebou dalších třicet let příležitosti žít svobodně.