Křesťanství okořenilo moje dětství dvěma praktikami. Někdy před mým třetím rokem mně moje maminka naučila modlit se, ukázala mi rituál, který jsem potom sama před spaním každodenně opakovala. Modlitba tlumila můj dětský strach a úzkosti. Doslova jsem v ní probírala problémy svého dne s Bohem, jehož odpovědi jsem v té době cítila přicházet. Tato praxe ve mně probouzela důvěru ve svět. Vnímala jsem ho jako veskrze pozitivní, důvěrné prostředí, jeden velký živý organismus, který mě neodmítá, ale miluje. Alespoň na chvíli jsem cítila, že se sama pohybuji a žiji v prostoru Božího Ducha.
Druhým rituálem bylo vánoční divadlo, jehož nacvičování bylo důležitým momentem života sboru, ve kterém jsem vyrostla. Příběh Vánoc v sobě také ukrývá důležité sdělení o vztahu Boha k lidem. Přináší přání dobré vůle pro všechno stvoření. Vypráví o Božím vtělení do prostého člověka. Překračuje dualitu všemocného soudce a odvozeného, vždy poníženého člověka. Překračuje také dualitu ducha a hmoty, vypráví příběh, ve kterém „nejdokonalejší duch“ vstupuje do nejprostšího, nejzranitelnějšího, nejmenšího těla.
Směr tohoto spojení božství s lidstvím pak Ježíš dosvědčoval i svým jednáním. Byl pozorným ke všem nemocným, sytil zástupy, přesvědčoval chudé, že oni jsou těmi, kterým patří veškerá země. Ve své obětavosti zašel až tak daleko, že sdílel životní osud těch nejradikálněji vyloučených z lidské společnosti. Jeho láska ke všemu živému ho zavedla tak daleko, že sám zemřel rukou těch, kteří se nestydí životy druhých ukončovat.
Křesťan může ze svého postavení toho, kdo důvěřuje v komplexnost celého božího světa, směle bojovat za všechny, kterým je ubližováno, za všechny trpící. Nemusí se samozřejmě jednat jen o osoby, ale také o zvířata, rostliny nebo přírodu jako takovou. V dnešní době je otázka péče o planetu jednou z nejdůležitějších společenských otázek. Rány na těle přírody bolí nás všechny, jejich téměř systematické přehlížení a prohlubování už nyní ohrožuje a pomalu ničí vše, co nám je drahé.
Pokud mluvím o křesťanské hodnotě propojení těla a ducha, musím přiznat, že si nejsem jistá, zdali křesťanstvo samo bylo v průběhu své historie těmto hodnotám věrné. Naopak je nutné přiznat, že i křesťanství má za sebou historii násilí a násilného rozdělování na tělesné a duševní. Toto násilí se projevovalo také v nenávisti vůči všemu živému, v glorifikaci sebezraňování, v nedůsledné teologii přírody. Projevovalo se ve chvílích, kdy všímat si projevů Boží moudrosti v přírodě bylo vnímáno jako neuctivost vůči Stvořiteli. Ve chvílích, kdy bylo zdůrazňováno, že svět je spíše dílem ďábla než láskyplného stvořitele. Ve chvílích, kdy se dobrovolný, duchovní půst chápal spíš jako bič na ostatní a formalizované sebetrápení než jako vědomé rozhodnutí nalézt spirituální hloubku střídmosti.
Propojení těla a ducha se projevuje také v tom, že můžeme nacházet Boha ve všech věcech. V tom, že můžeme plně milovat tělem i duchem. V tom, že se nemusíme v modlitbě stydět vyjádřit cokoli tělesné. V tom, že můžeme cítit, jak se nás dotýká Bůh, když přichází do styku s druhými lidmi, rostlinami nebo zvířaty.