Ve sbírce křesťanských spisů, jíž se říká Nový zákon, se některé výpovědi o lidech před Bohem objevují jaksi průběžně. Tedy nalezneme je tam opakovaně, ve spisech různého původu, v obměňovaných, nových, případně nečekaných souvislostech. Chci se pokusit je po nějaký čas sledovat.
Platí také pro ně zásada, že skutečnost je vždy mnohotvárnější než výrazy, jimiž se podařilo ji pojmenovat. Schopnost abstraktního uvažování a náklonnost tvořit obecně platné definice vyvolává zdání, že náš způsob vyjadřování umožní, abychom „nezpracovanou“ realitu pojmenovávali čím dál tím správněji. Není to tak, pojmenováváme svou představu. Boží zásah do lidské skutečnosti má přednost vůči (jakkoli moudře činěnému) vyjádření, „co se to stalo“.
Projeví se to i v přístupu k často, velmi často vyslovenému tvrzení Nového zákona, že jsou lidé, které se Bůh rozhodl přijmout za syny.
Při čtení této výpovědi nám nová doba vytrvale nabízí pohodlnou možnost: představme si prý její obsah hodně idylicky. Je tam dobrotivý nebeský pantatínek, kolem něhož se batolí roztomilé pozemské dětičky. Pochopitelně musí být všichni zúčastnění štěstím bez sebe.
Východiskem pro sledované tvrzení však byla poněkud nepoetická praxe antického světa. Otec po narození dítěte rozhodoval, zda uzná své otcovství – a kdy to učiní. Úřední vystavení rodného listu bylo za těch časů jaksi zastoupeno veřejným prohlášením, čí je to dítě. A pokud to byl syn, bylo takové veřejné přiznání k otcovství zřejmě docela závažné. Stanovilo se jím jednoznačně, že buďsi to třeba zatím nemluvně, bude z toho člověka jednou dědic otcovského jmění. Kdo měl špetku rozumu v hlavě, uvědomil si, že zanedlouho už bude proč začít si syna a budoucího dědice včas předcházet.
Přijetím za syna otec přivlastnil dítěti práva, která od té chvíle nebylo jak odejmout. Ať už se syn zdál ostatním lidem pěkný nebo ošklivý, způsobný nebo drzý, neoddiskutovatelné nadále bylo, že je to syn. Komu se nelíbí, ať si to na svou odpovědnost říká; veřejně prohlášené otcovo rozhodnutí se zrovna tím nezmění ani o fous.
A to prý je jeden z obrazů vyslovujících cosi základního o způsobu Božího jednání s lidmi. Málo se daří rozpoznat a stanovit, jaké předpoklady mají splňovat ti, kdož budou přijati. Snad se nikdo nebude pokoušet sestavit komisi, která by to posoudila a rozhodla.
Umožnit přístup k takovému přijetí nebo v něm zabránit není možné. Dává to najevo jedno z vyjádření v apoštolské zvěsti: Bůh nám dal „Ducha přijetí za syny“ (Ř 8,15n).
Řeč o duchu vystihuje prostředí, do něhož lidé vstoupí. Antický svět snad neměl podněty k tomu, aby se zabývat atmosférou „přírodního“ prostředí, která nás obklopuje. Zato dovedl pojmenovat úhrn vlivů, jimiž je člověk obklopen a prostoupen, zásadně ovlivněn k dobrému nebo ke zlému. Rozhodnutím přijmout nás za syny Bůh – kvůli nám – prosycuje prostředí, do něhož lidi pozval. Místo svíravé tísně, zda před ním obstojím, mohu se nadechnout důvěry, že tak se mnou jedná a bude na tom trvat.
A ze zcela jiné oblasti tvorby novozákonních přístupů (1J 3,2) se ozve pozoruhodné doplnění: Přijetí za syny, které utváří naši přítomnou skutečnost, to prý je zatím jenom začátek. Zatím prý ještě není možné vystihnout, co to bude znamenat. Je jisté, že jsme Boží synové. Starověký křesťanský myslitel pokládá za neméně jisté, že budeme Boží skutečnosti ještě mnohem blíž. Ale to teprve vznikne.