Křesťanské svědectví se vracelo k myšlence Boha, který lidi přijímá za syny. Dává oznámit, že se rozhodl nakládat s nimi jako s velmi blízkými.
Antická představa božské dokonalosti snad přisuzovala božstvu schopnost povznést se nad každou starost. Bůh Otec Ježíše Krista se tímto rozhodnutím nepovznáší. Kvůli jakýmsi lidem si nedá pokoj. Je Otec, má tedy radost z jejich radosti. Je znepokojen, když se jim začne dařit nedobře. Trápí ho jejich trápení. Sleduje jejich cestu a vychází jim vstříc. V takovém pohledu představil Boží postoje Ježíš ve velmi známém podobenství o dvou synech, jak je zapsal Lukášův spis (L 15,14–32).
Dobře odůvodněné tlumočení zmíněného evangelijního příběhu sice přizná, že je tam načrtnuto svrchované Boží jednání, ale přidá: Bůh ovšem očekává lidskou odpověď. Jinak též: Je pravda, že se nám ve světě projevuje, co Otec dává synům. Nedá si to překazit ani sebevědomím úspěšných, ani prohrami neúspěšných. Avšak to sdělení prý začne být úplné teprve po připojení dodatku: Když někoho Kristova zvěst zaujala, ať se to nápadně projeví ve způsobu jeho jednání. Člověk ať usiluje o křesťanské životní postoje. Ať vyhledává vzory těch, kdo tak jednají, ať je napodobí. Vlastním příkladem nechť přispívá k přesvědčivosti jimi projeveného způsobu života.
A když se právě to někomu nedaří?
Je ta otázka při veliké jednoduchosti těžký úkol pro vychovatelskou snahu křesťanské mravouky. Z hledání vzorů se tu plynule stává zavedená metoda: uličníkům se dávají za příklad způsobné dítky. Přes veškerou snahu vyhnout se deklasování takového úsilí vracejí se člověku vzpomínky na to, jak nenáviděl ty způsobné a slušné, které pan učitel dával za příklad. V naprosté většině případů nestačily vzory slušňáků na to, aby se ti neposlušní horlivě napravovali.
Lze si však ještě také vzpomenout, že učitel Ježíš vyprávěl i další podobenství o otci a synech.
Je méně známé, ale zato kratší (Mt 21,28–32). Jako ve vzpomenutém Lukášově příběhu i zde se s otcem objeví dva synové. Otec jim oběma uloží pečovat o budoucí dědictví. Má to být užitečné pro budoucnost, má jim to zlepšit životní výhled.
Jeden jako druhý se k tomu svěřenému postaví vrcholně neuspokojivým způsobem. I velmi shovívavého rodiče by to muselo notně nadzvednout. Pro postavu z antické, patriarchálně ustavené rodiny je vystupování obou synů daleko za hranicí veškerých testů trpělivosti. Zavrženíhodné.
Po takto podané charakteristice synovské poslušnosti přidal Ježíš otázku: Kdo z těch dvou splnil otcovu vůli? Posluchači, pokud chtěli odpovědět, vyslovovali odpověď dost rozpačitě. Není divu, chyběl patřičný vzor. A v celé souvislosti evangelijního učení je nápadné, že sice jeden z lidí, označovaný jako Syn nebeského Otce, splnil jeho vůli dokonale – jenže ti, kdož ho obklopovali, ho tehdy všichni odmítli. Nepřevzal roli způsobného mladíka, jehož mohou napodobit uchazeči o Boží náklonnost. Bylo nutné, aby z Boží moci lidem umožnil znovu se s ním setkat – a znovu objevovat účinnost naděje. Její cíl tušíme na jeho cestě.
Je žádoucí hledat a objevovat vzory pro rozhodování a utváření křesťanských postojů. Pokud se přitom podaří zjistit, že něco je spolehlivé, bude to dobrá zpráva ustavičně překračující hranici vzorného chování i příkladných činů. Bůh jednoznačně stojí právě o lidi, kteří se rozhodli špatně. Pro ně proměňuje svět, znovu jej tvoří.