Mnohokrát bylo zdůrazněno, že biblické pojetí času v sobě zahrnuje nejen triviální časový tok neustálého plynutí, ale také čas „příhodný“ – kairos. Tento čas vychází z každodenní lidské zkušenosti – z cyklických proměn přírody odměřovaných zlomovými událostmi života zemědělské komunity. Odtud, z neodkladnosti zrání, poznává člověk podobnou naléhavost ve svém nitru. Stejně jako v době nadcházející sklizně není prostor k otálení, jsou i jiné příležitosti – příležitosti srdce, ducha, duše, které vyžadují okamžitou reakci. Člověk může promeškat příhodný čas. Může se z váhavosti, strachu, pýchy nebo hlouposti zpozdit za jedinečným okamžikem.
Nový zákon z pestré palety neopakovatelných příležitostí svou pozornost zaměřuje především na příležitost Božího vstupování. Epištola Židům nabádá, „ať nikdo nepromešká Boží milost.“ Epištola do Efezu zase varuje před rizikem promarnění času. Evangelijní texty povolávají člověka k bdělosti, aby snad neproklimbal příchod ženicha, nezaspal noční událost spásy.
Ze všech těchto náznaků se zdá být jasné, že zpozdilost může vážně ohrozit člověka a jeho výhledy. O tuto naléhavost biblického jazyka se pak často opírá podobná naléhavost misijní. Paradoxem evangelizace je to, že se jen málokdy obejde bez motivu časové tísně. Živlem evangelizace je chvat. Člověk, kterému je zvěstováno evangelium, tak bývá vtažen do situace stresu. Příležitost, která se mu v této situaci otevřela, je prezentována jako definitivní. Tragikomický rozměr pak může celé misijní úsilí získat v aktu „předstupování dopředu“ – tedy v praxi rozšířené v probuzeneckém církevním prostředí. Jako srnec, nemající jiné únikové cesty, je objekt evangelizace zkušeným náhončím vehnán přímo do sítě milosti.
Motiv osudového zpoždění ale není jediným hlasem evangelia. Důraz na bdělost a včasnou odpověď je vyvážen poukazem na těžko vyčerpatelnou Boží laskavost a trpělivost. Hospodin je „Bůh trpělivosti a povzbuzení.“ Čas světa i čas lidského života je v Boží ruce. „Vězte, že ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse.“ Neodmyslitelnou součástí Boží milosti je vyvedení z úzkosti – prostorové i časové.
Podstatným rysem této Boží trpělivosti pak je její návodnost. Její didaktický rozměr. Všude tam, kde nám dochází trpělivost s druhými, smíme se rozvzpomínat na shovívavost, kterou má Pán s námi. „Pán nechť řídí vaše srdce k Boží lásce a k trpělivosti Kristově.“ Je už pro mého bratra, pro mou sestru pozdě? Promeškali už nenávratně svůj kairos? Snad se mi to tak někdy zdá. Není ale takové zdání klamné?
Svatý Augustin ve svých Vyznáních medituje o podivuhodnosti Božího času: „Tvé dnes jest věčnost.“ Tato myšlenka je ozvěnou slov, která nacházíme v druhé epištole Petrově: „Jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den.“ Takto Petr utěšuje ty, kdo mají pocit, že Boží spravedlnost se omeškává, že v příliš dlouhé proluce mezi prvním a druhým příchodem Krista (jako v časovém pařeništi) bují záplava nevzhledností – zlo, násilí, příliš lidská církev a jiné výhonky hříchu. „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“