Dnešním textem se uzavírá cyklus, ve kterém jsem se pokoušel přemýšlet nad některými příslovci v kontextu Bible a křesťanské tradice. Za slovo, které by snad mohlo vyjádřit lehce bilanční charakter této závěrečné úvahy, volím „marně“. Nejistota smyslu je totiž nakonec to, co nutně provází každou myšlenkovou práci – v teologizujících žánrech dvojnásob. Náboženství Slova, usilující vydat svědectví o Božím tvořivém, osvobozujícím a mocném Slovu, naráží v celé své historii na limity vyslovitelnosti.
Nejistota, jestli je v naší moci a našich možnostech vyslovit něco smysluplného o Bohu, není projevem romantické rozervanosti. Předmět teologie se natolik vymyká trivialitě, že marnost slov je v této disciplíně téměř nevyhnutelná. Pokoušíme se pojmenovat nepojmenovatelného a nakonec nám před očima rostou jen hromady metafor, připomínajících kamení navršené na mršinu. Co je vyslovování jiného než kamenování živého – snaha o zásah? Ale i kdyby se nám snad – v moci Ducha nebo šťastné náhody – podařilo promluvit trefně (a jak by to vlastně bylo – trefně?), přece by to ještě neznamenalo, že slovo nezmarní cestou ke svým adresátům. Že nebude, jako to zrno v podobenství o rozsévači, vyzobáno, odváto a udušeno.
Hrozba marnosti se ale netýká jen nás – lidí. Bůh mluví k člověku. Jeho slova nejsou jen vladařským výnosem. Nestačí si sama o sobě. Obsahují v sobě ambici vztahu. Evangelium, řekl by Josef Lukl, je na cestě za člověkem. Teprve v zaslechnutí, v přijetí a v lidské odpovědi dosahuje Boží mluvení svého cíle. A právě proto je nutně i toto Boží Slovo ohroženo rizikem marnosti. V Izajášově proroctví neskrývá Bůh svou hořkost a rozladěnost nad marností svého mluvení: „Vás, pravím, sečtu pod meč, tak že všickni vy k zabití na kolena padati budete, proto že, když jsem volal, neohlásili jste se, mluvil jsem, a neslyšeli jste.”
Evangelista Jan v podobném duchu v prologu svého textu konstatuje: „Na světě byl, a svět skrze něho učiněn jest, a svět ho nepoznal. Do svého vlastního přišel, a vlastní jeho nepřijali ho.“ Ano, zdá se, že nejen lidské mluvení bývá marné. Že i Hospodin někdy míjí cíl (připomeňme obraz hříchu jako míjení), když nás volá.
Co dodat k frustraci nad marností lidských slov? Nebylo by na místě ustoupit zpět do mlčení? Jenže vyhneme se v tichu doopravdy hrozící marnosti? Nemá nakonec pravdu žalmista, když říká „marnost zajisté jest všeliký člověk“, a Kazatel, opakující litanicky „marnost nad marnostmi a všecko marnost“?
S odpovědí nespěchejme a nehulákejme ji vítězoslavně do světa. Pokud je možné uprostřed široširé marnosti tušit nějakou naději, bude lepší ji nezaplašit dalším marným okecáváním. V závěru této úvahy i celého cyklu proto spíše naznačme, než konstatujme: Tam, kde slova nestačí, stává se Slovo tělem. „Samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn.“ Logos sestupuje – zmarňuje sebe sama – aby už nebylo marně mluveno. To vtělené hledejme v sobě, v druhých, pod nánosem slov.