Slovesa a podstatná jména – to jsou slovní druhy, které mají v našem mluvení a myšlení určitou výlučnost. I při čtení biblického textu svítí jasnějším světlem, upoutávají pozornost. V této dvojici druhů se spojuje hebrejská tradice s motivy starověkého Řecka. Slovesa vyjadřují dění, události, dynamiku Božího a lidského jednání. Brání nám proměnit Bibli v katalog pojmů. Ani jména ale nejsou ne-podstatná. Bez jejich zakotvující pevnosti by se pohyb proměnil v chaos. V minulých letech bylo toto místo v časopise Protestant vyhrazeno nejčastěji právě této velké dvojici. V následujících měsících se ale pokusíme doplnit slovník Pro homine o další tóny. Příslovce nejsou tak nápadným druhem. Je v nich obsažená určitá míra závislosti, nesamostatnosti. Jsou vždy svázaná s kontextem, nelze je snadno vytrhnout. A v tom je také jejich zajímavost. Spojují, ukotvují, upřesňují polohu. Připomínají nám naší vlastní situovanost.
Uvnitř
Uvnitř – to je náš začátek – existujeme, tedy vystupujeme, vyvstáváme, nebo vypadáváme. Z čeho? Co je to uvnitř, ve kterém jsme byli na počátku – doposud nevystouplí? Bylo tím prvním uvnitř tělo naší matky, nebo ohrazená zahrada Eden? Byl to Bůh, Bytí, stav nekonečných možností, prozatím nespotřebovávaných naším životem v čase? Ať to, nebo ono, to první uvnitř znamenalo ochranu, péči a přiměřenost. Bylo to bezpečí, ze kterého jsme vystoupili.
Proto není nic neobvyklého na tom, že se v nás v různých podobách často ozývá touha po ztraceném. Touha po takovém uvnitř, ve kterém se náš prvotní stav obnoví a ve kterém nebudeme ohroženi rizikem, že se definitivně vzdálíme, od-existujeme do nenávratna. Proto se obracíme zpátky, proto vyhledáváme hnízda, těsné klíny, proto zužujeme nepřehledný a nedohledný svět mantinely ideologií. V Bibli se opakuje motiv rekonstrukce edenské zahrady. Utopických pokusů o sebeohrazení a sebezabezpečení. Babylon, Sodoma a Gomora, ve své podstatě každé město nese v sobě znaky nitra. Stejně tak i jeskyně, ve které se skrývá král David nebo Lot se svými dcerami. Takto obnovované uvnitř má člověku zajistit ničím neohroženou existenci. Jsou to ovšem pokusy dopředu odsouzené k neúspěchu. V bezpečí totiž není možné existovat. Není kam vystupovat, není kam se rozepnout. Kdo chce život zachovat, ztratí jej. A tak se hnízdo stává jámou, bezvýchodností – hrobem. Ideologie se stává pastí, svírajícím se okem ptáčníka.
Odmítnutí všech předběžných uvnitř, to je poznání, že „nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme“. To je obrat víry. Obrat od toho, co pominulo, k tomu, co nastává.
Poznávacím znakem tohoto nastávajícího uvnitř je pak to, že neumrtvuje. NZ představuje uvnitř ne jako bezpečnou ohrazenost, ale jako účast na důležité události. Být uvnitř při hostině – nezůstat venku. Být v těle Kristově – nezůstat za okrajem. Vcházet dveřmi. Není náhoda, že v hebrejštině je příslovce uvnitř příbuzné se slovem tvář. (V obou případech se jedná o kořen pan.) Být takto uvnitř, to znamená být před Boží tváří. To je nitro, které už není úžinou, úzkostí a sevřením. Hrob je prázdný.