Když se Elífaz Témanský snaží dopídit příčiny Jóbova utrpení, vmete mu do tváře obvinění: „Bezdůvodně jsi bral zástavu od bratří, svlékal jsi z nich šat a nechával je nahé, znaveného neosvěžils vodou, hladovému odepřel jsi chleba.“ (Jb 22,6n) Přestože se jeho očerňování spravedlivého trpícího ukáže jako liché, jedno je z něj zřejmé: být skoupý vůči potřebným znamená obtěžkat se vinou. Tomu bez váhání přitaká celá biblická zvěst. Podobně i v novozákonním podobenství o ovcích a kozlech (Mt 25,31–46) zaznívá Ježíšův nekompromisní odsudek těm, kdo nenakrmili hladové, nenapojili žíznivé, nepřijali pocestné, neoblékli nahé, nebyli solidární s vězněnými.
Naopak štědrost a pohostinnost patřily do mravního kodexu všech civilizací a náboženských kultur starověkého Předního východu a Egypta. Když se kupříkladu podle egyptských představ o posledních věcech člověka ocitla duše zemřelého před božským soudním tribunálem, který rozhodoval o jejím dalším osudu, měla podle rady tzv. Knih mrtvých pronést následující chvalořeč na sebe samu: „Uspokojil jsem boha tím, co miluje … Dal jsem chleba hladovému, vodu žíznivému, šaty nahému, člun tomu, kdo žádný neměl.“
Je-li stěžejním ideálem veškerého, nejen biblického, mudrosloví zápas o spravedlnost v životě jednotlivce i celé společnosti, pak mezi její základní atributy patří právě štědrost. „Spravedlivý dává a nešetří,“ konstatuje prostě kniha Přísloví (Př 21,26). A na jiném místě též zdůvodňuje, proč tomu tak je: ten, „kdo se nad nuzným slitovává“, totiž „půjčuje Hospodinu“ (Př 19,7). V témž duchu pak ujišťuje v již výše zmiňovaném podobenství své žáky i Mistr z Nazaretu: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Kdo dokáže nezištně dávat, ten se v potřebném bližním setkává se samotným Bohem. I bez mystického zanícení a rozjímavého ponoru do zákoutí vlastního nitra.
Tytéž zákonitosti platí nejen pro vztahování se jednoho člověka k druhému, nýbrž i pro hospodaření ve velkém. Slova „spravedlivý dává a nešetří“ jsou tak výzvou i pro mocné věku tohoto: „Král zajistí zemi právem, ale kdo ji vydírá daněmi, pustoší ji.“ (Př 29,4; srov. 11,26; 28,15)
Zejména starozákonní kniha Přísloví se pak pokouší člověka ke štědrosti i motivovat. Ujišťuje ho zaslíbením, že ten, „kdo hledí vlídným okem, bude požehnán, neboť dal ze svého chleba nuznému.“ (Př 22,9) Lakota však na požehnání, coby Hospodinův dar, nemá nárok. Ba, naopak: „Kdo dává chudému, nebude mít nedostatek, ale kdo dělá, že nevidí, sklidí hojnost kleteb.“ (Př 28,27) Přitom všem tedy navíc není třeba se bát, že by štědrá ruka dárce přivedla na mizinu. Jinými slovy vyjadřuje jednostejnou naději i další biblické rčení: „Někdo rozdává a přibývá mu stále, kdežto ten, kdo je skoupý, mívá nedostatek.“ (Př 11,24) Paradox? Jistě. Ne nepodobný tomu, který ve slabosti nesení kříže umí zahlédat podivuhodnou moc a sílu velikonočního vysvobození.