Legendární aramejský mudrc Achíkar varoval: „Nenapínej svůj luk a nepřikládej šíp proti spravedlivému, aby mu bohové nepřišli na pomoc a neobrátili jej proti tobě“ (Achíkar IX,1). Našince přitom nejspíše napadne obdobné: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Tahle parafráze biblického přísloví (Př 26,27) totiž zakořenila i v české slovesnosti. Kdo chystá druhému zlo, měl by počítat, že se na oplátku něco zlého přihodí jemu samotnému. Anebo naopak: „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš“ (Kaz 11,1). Tedy: Konej dobro a měj přitom důvěru, že přinese dobré ovoce i tobě.
Biblické mudrosloví zkrátka učí: každý lidský počin vyvolává určitý následek. Jde o zvláštní formu „zákona akce a reakce“: Je li podnět dobrý, pak je dobrý i následek, je li podnět špatný, pak je špatná i reakce. Za strůjce i vykonavatele tohoto zákona odplaty je přitom považován sám Bůh Izraele: „Hospodinovo prokletí spočívá na domě svévolníka, jeho požehnání na obydlí spravedlivých“ (Př 3,33).
Znamená to však, že tomu, kdo činí dobře, se automaticky povede dobře a tomu, kdo jedná zle, se zákonitě povede zle? Takovéhle „oko za oko, zub za zub“ by samozřejmě bylo v rozporu s tím, co okolo sebe člověk vidí v reálu: Jeden se v životě snaží hrát podle dobrých pravidel a přesto není ušetřen trápení, druhý naopak dělá křivárnu za křivárnou a prochází mu to. I tuto ožehavou otázku biblické mudrosloví znalo a promýšlelo. Kazatel se nebojí povzdechnout: „Spravedlivý hyne i při své spravedlnosti a svévolník dlouho žije i při své zlobě“ (Kaz 7,15).
Jak na to odpovědět? Náboženství, jejichž součástí je víra v reinkarnaci, nabízejí vcelku logické řešení: Když se člověk během svého pozemského života nesetká s ovocem svých skutků, neznamená to, že by zákon odplaty nefungoval. Následky svých činů prý totiž dotyčný zakusí po převtělení v některém ze svých příštích životů. Odpověď biblického mudrosloví je však z jiného těsta. A má hned několik vzájemně propojených vrstev.
V prvé řadě vyjadřuje víru, že „nad každým děním nastane čas soudu“ (Kaz 8,6). Čas oné „kritiky“ Boží, která přichází ve svém vlastním rytmu zvaném kairos (řecky „čas“ ve smyslu „lhůta“) – i bez našeho načasování.
Za druhé varuje rozpoznáním, že když „otcové jedli nezralé hrozny, budou zuby trnout jejich synům“ (Jr 31,29; Ez 18,2). Přestože proroci Jeremjáš a Ezechiel citují toto staré přísloví, aby v protikladu k němu vypíchli překvapivost Hospodinova odpuštění vin minulých generací, na jeho bolestnou platnost nepřestává upozorňovat Jób (Jb 5,3n; 15,30–34; 21,19a; 27,13nn), stejně jako Sírachovec (Sír 41,7). Příliš starozákonně „kruté“? Spíše realistické. A že v našich zeměpisných šířkách a délkách dokážou trnout zuby i téměř čtvrtstoletí po skončení jedné kyselé éry, asi netřeba blíže rozebírat…
Aby se však člověk – teď a tady – nezabydlel v alibismu „Já nic, já muzikant“, přidá biblické mudrosloví v posledku ještě třetí vrstvu své odpovědi: „Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil“ (Kaz 7,20). Každý bez výjimky přichází se svou troškou marnosti do mlýna. A není-li spravedlivého člověka, může být „objektivního“ lidského soudce v kauze zákon odplaty? Jak bychom pak asi dopadli my „spravedliví, které jako by poznamenalo dílo svévolníků“, my „svévolníci, které jako by poznamenalo dílo spravedlivých“ (Kaz 8,14)?