V knize Kazatel (hebrejsky Kohelet) čtenář nenalezne řeč o zjevení, o zákonu, o smlouvě s Hospodinem. Zato se v ní mluví o lidském životě se vším všudy – pěkně od podlahy: „Kazatel se snažil najít výstižná slova; tak bylo zapsáno, co je pravé, slova pravdy, slova… jako vbité hřeby“ (Kaz 12,10n). Takto později ocenil jeho dílko jeden z jeho čtenářů: pět hvězdiček.
Autor tohoto biblického spisu měl bezpochyby rád disputace a dialogy. Proto ve svém pojednání zachytil rozhovor – naléhavou rozmluvu sama se sebou a zároveň ještě naléhavější rozmluvu s Bohem. Jakousi disputaci o smyslu a ne-smyslu, o štěstí a ne-štěstí – a především o absurditě a jak z ní ven. Proto učinil ústředním pojmem svých úvah hebrejský výraz hebel, který bývá po právu překládán jako „marnost“ (Kral), „pomíjivost“ (ČEP) apod. Přinejmenším v novodobé hebrejštině ovšem jedním z jeho možných významů skutečně je „absurdita“.
Koheletova záliba v dialogu se projevila i jinak: byl odhodlán vést rozhovor mezi dosavadní mudroslovnou tradicí Izraele a podněty, které v jeho době (snad na přelomu 3. a 2. st. př. Kr.) hýbaly řeckou, resp. helénistickou filosofií. Snad právě proto nešel pozdějším rabínům Kazatel zprvu moc „pod fousy“ a o jeho zařazení k ostatním kanonickým látkám se dlouze rozvažovalo.
S tzv. kynickou školou v řecké filosofii ho sbližují dva momenty. Jednak rozpoznání, že život je pes. „Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje“ (Kaz 2,17), píše a nebojí se jít s kůží na trh tam, kde „pravověrní“ obhájci tvrdé linie sice nabízejí tisíc zbožných vysvětlení, ale ani jediné z nich nezahojí bolavou duši. Jednak je Kazateli vlastní takřka díogenovská výzva, aby člověk neulpíval na svých potřebách, zejména na majetku. Neboť: „Vlastníkovi ke zlému je bohatství, jež střeží … Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel … Jaký užitek má z toho, že se pachtil a honil vítr?“ (Kaz 5,12–15).
Vážně bral Kohelet i skeptickou tradici řecké filosofie. „Porovnával jsem jedno s druhým, abych se dopídil smyslu, jejž jsem stále hledal a nenalézal“ (Kaz 7,27). Protože ani svými náboženskými praktikami (srov. Kaz 4,17–5,6), ani myšlenkovým úsilím (srov. Kaz 3,11; 8,17; 9,1; atd.) člověk není s to vystopovat a polapit Boha. Oproti jednoduchému pojetí uchopitelného, a tudíž i využitkovatelného „Boha“ tak Kazatel předkládá pojetí podstatně komplikovanější: tajemství smyslu prozatím zůstává tajemstvím Božím – „hluboko, přehluboko, kdo ho nalezne?“ (Kaz 7,24).
Přitom všem je nicméně radno ochutnávat z radostí života plnými doušky. Volání „jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí … užívej života se ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života“ (Kaz 9,7.9) jako by z oka vypadlo epikurejskému carpe diem. Nenásleduje mu však očekávatelné „… a po nás potopa“ – příslovečné stejně jako problematické. Místo něj Kohelet dodá: „Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil“ (Kaz 9,10).
Takový je rub a líc téže mince: naplno konat – navzdory nutkavému dojmu, že člověk jen chléb po vodě pouští (srov. Kaz 11,1), – a naplno se radovat – navzdory stesku, že od mementa mori si tu jen tak neoddechneme (Kaz 3,19n; 8,8; 9,12; 12,1–8). Taková je šance člověka: ve znovunalézané důvěře, že lidé „i jejich práce jsou v ruce Boží“ (Kaz 9,1), a nikoli vydaní napospas pařátu, kterým hebel umí čas od času pěkně seknout.