Jestliže se kniha Přísloví soustřeďuje na povinnosti člověka, mezi něž prvořadně patří zápas o spravedlnost, a jestliže kniha Kazatel přemýšlí o posledním smyslu existence spravedlivého i nespravedlivého, pak si třetí z klíčových mudroslovných děl Starého zákona – kniha Jób – bere na mušku otázku utrpení toho, kdo o spravedlnost usiluje. A pře se přitom s mocnějším – tedy s Bohem – takřka „do krve“.
Prorok Ezechiel zařadil Jóba, spolu s Noem a Danielem, do trojice těch nemnohých, kdo by svou spravedlností byli schopni zachránit sami sebe (Ez 14,14.20). Tak proč má takovýto člověk v životě zkoušet jako zvíře?
Jádro jóbovské tradice představuje rozhovor hlavního hrdiny, revoltujícího proti bezdůvodnosti svých strázní, se třemi přáteli – mudrci (Jb 3–27). Jeho protihráči v dialogu se ho snaží přesvědčit, aby vlastní provinilost uznal jako příčinu svého bědného stavu. Jób však toto tradiční „zbožné“ řešení odmítá a se vší rozhodností trvá na své nevině.
Po chvalozpěvu na moudrost (Jb 28) a Jóbově monologu (Jb 29–31) se ujímá slova nový příchozí Elíhu (Jb 32–37), aby provětral již poněkud do sebe uzavřenou a zatuchající diskusi. Jeho tricksterovsky laděné vystoupení z něj tak činí předřečníka mluvčího nejpovolanějšího: je to samotný hlas Boží, který završuje besedu moudrých. Právě po této Stvořitelově řeči (Jb 38–41) o nejednoduchosti světa a naší existence v něm rozpoznává ten, který se v životě ocitl na nefalšovaném dně, svoji bezvýznamnost (Jb 42).
Všechny tyto sofistikované promluvy, sepsané v řeči vázané, básnické mnohdy až na samém pokraji srozumitelnosti, s řadou výrazů přejatých z jiných jazyků, orámovali bibličtí redaktoři jóbovské tradice „lidovějším“ vyprávěním v próze. Předmluva (Jb 1,1–2,13) popisuje uzavření sázky mezi Bohem a Satanem ohledně Jóbovy bezúhonnosti a rány, které Satan na Jóba seslal. Prozaický doslov (Jb 42) pak líčí Boží rehabilitaci hlavního hrdiny: Jób je ospravedlněn a za svoji věrnost odměněn.
Utrpení spravedlivého tedy nevede ani ke glorifikaci samoúčelného mučednictví ani k obhajobě případných „mesiášských komplexů“. Jeho smysl nelze odvodit ani z teorie o akci a reakci, o příčině a následku. Všechny poučky tohoto typu sice mohou být – v tom lepším případě – velmi rafinované, ale zraněnost a zasaženost tam hluboko vevnitř zacelit neumějí.
Ústřední výpověď knihy Jób proto spočívá ve svědectví. Ve svědectví, že jako lidé se smyslu utrpení spravedlivého dobrat nemůžeme. Co ovšem smíme, je věřit, že i přesto smysl má, a že tento smysl je skryt v Bohu. Veškerá naše hodnotová a hodnotící měřítka jsou totiž diktována aktuálním okamžikem, našimi aktuálními potřebami, tužbami atd. Naopak božská měřítka přesahují nejen naše individuální životy, ale dokonce i celou naši časnost. Smíme tedy žít nadějí, že sub speciae aeternitatis, že „ze zorného úhlu věčnosti“ se všechny nepochopitelné bolesti i nám budou jednou jevit jako smysluplné.