Aktuální slovníček biblických pojmů
Nepropadl-li skleróze, pamatuje si člověk na to, co dnes nebo před půl stoletím udělal, kde byl, koho viděl. Ctí památku svých rodičů, národních hrdinů, světců či průkopníků vědy. Jeho paměť mu umožňuje přiblížit se tomu, co už (historicky vzato) dávno minulo. Významným osobnostem staví člověk památníky: stély, chrámy, muzea, vítězné brány. Pohané vzpomínali megačinů svých božstev, zvláště těch na tajemném a utajeném počátku. Rituálně a kulticky svůj počátek prožívali: znovu nebyli nic, znovu byli postaveni v život, znovu srkali sladký mok jakéhosi věčna a blažena. Biblický pohled je jiný. Hebrejské z-k-r znamená pamatovat (si), připomínat (si), zmínit, být pamětliv. Původní význam byl kultický a rituální, například obětmi si věřící připomínal boží přízeň; božstvo na člověka pamatovalo, přesto, že člověk se provinil proti pravidlům svatosti. Podobně řec. (ana)mimnéskein, (ana)mnésis = vzpomínka, připomínka; řecká Mnemosyné byla bohyní paměti, matkou Múz a lat. (com)memorare = připomínat, vykládat, ale i zjevit (Vergilius: Múzo, zjev mi příčiny). Pamatování vyjadřovali pozůstalí pomníky a náhrobními kameny: napsané jméno mrtvého připomínalo příbuzným a známým, že ten mrtvý v hrobě má jméno, zvláštním způsobem žije. Biblický člověk věděl, že je v Boží paměti, že má místo v Boží mysli, že tedy nemůže vypadnout ze hry života a padnout do černé díry smrti. To platí i pro „(mou) památku“ (anamnésis – L 22,19) při Ježíšově Večeři. V pozadí je hebrejské zikkárón. Nejde tu o připomenutí minulé události (a tedy jakési vnější uctění), nýbrž o zpřítomnění Božího díla skrze nazaretského Ježíše. Při paschálním křesťanském hodu spoluprožíváme Boží dílo záchrany v Ježíšovi. A v jistém smyslu toto záchranné dějství spoluvytváříme. Jsme spoluaktéry osobní i světové (až kosmické) záchrany.
1. Nebojme se smrti (i když je to záchuť temnotného podsvětí – Ž 6,6; 88,4.12 aj.), Bůh – věčný Stvořitel – si nás pamatuje, v jeho milosrdné paměti jsme zůstali (Ž 23,4!).
2. Bůh si nás připomíná, když jsme v radikální nouzi a smrt si nás odýchává – volejme k Hospodinu se Samsonem (Sd 16,28) a jinými svědky. I v troskách pohanských chrámů slavně zvítězíme.
3. Bůh si nás pamatuje, to se projevuje tím, že nám žehná (b-r-k), „žehná … jak malým, tak velkým“ (Ž 115,12n) – takže se dostane i na nás, kteří jsme mnoho hrdinství víry neprokázali.
4. Boží památku v Kristu si ve sborovém (a někdy i světském) prostředí vychutnávejme.
5. „Hříchů mnohých mé mladosti / již nevzpomínej, Pane, / ať se mi dle tvé milosti / a dobroty tvé stane.“ (Ž 25 – Batelka).