Aktuální slovníček biblických pojmů
Starozákonní Bible používá pro déšť výrazu gešem; gšm (v pas.) = být zalit lijavcem; ještě běžnějším označením je mátár, m-t-r znamená (v příslušných slovesných videch) být zavlažen deštěm nebo „spustit déšť“. Chazízím jsou bouřková mračna. Řecké Bible (LXX a NZ) používají slovesa brechein = máčet, svlažovat, sesílat déšť, tomu odpovídají lat. slovesa pluere (pluit = prší) nebo rigare = zavodňovat, zavlažovat (obrat largo fletu ora rigabat = proudem slz obličej skrápěl). Řeckým výrazem pro déšť je hyetos. Pavel v Lystře dosvědčoval: „Tento Bůh… nepřestal dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro: dával… s nebe déšť i úrodu v pravý čas…“ (Sk 14,17). Bůh Izraele a Otec Ježíše Krista „déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Mt 5,45). Biblické svědectví zná ovšem i jiný déšť. „Hříšnice v domě farizeově“ se sklonila až k nohám Ježíšovým a „začala mu je smáčet slzami“ (L 7,38). A tu jsme blízko u symbolického významu deště. Prorok ohlašuje krásnou, „dešťovou“, nikoli „dštivou“ budoucnost Izraele, Židů a jejich prostřednictvím i křesťanů: „Vyleji svého ducha na každé tělo“ (’ešpóch ’et rúchí ‘alkolbásár) – Jl 3,1.
Déšť byl nejen v biblických krajinách, nýbrž v oblasti celého Předního východu pokládán za projev Božího požehnání. Jedna z poutních písní mluví o „chermónské rose, která kane na sijónské hory“ (Ž 133,3). To není nic samozřejmého. Nebude-li Izrael dbát božího Zákona, nebude nebe (sídlo bohů) prostupné, nýbrž „měděné“, „místo deště dá Hospodin tvé zemi písek a prach“ (Dt 28,23n; srvn. Za 14,17). Hrůzně varovná byla tisícletá voda potopy (Gn 7). Bible zná zhoubné deště, kdy rozhněvaný Bůh „dští“ na bezbožné síru. Toto (kralické) dštění (sč. dščieti, dščíti) tlumočí ČEP jako chrlení: „Hospodin začal chrlit na Sodomu… síru a oheň“ (Gn 19,24). Sirný (ohňový) déšť je projevem Božího soudu. Hlavní „dešťovou“ postavou ve Starém i Novém zákoně je prorok Elijáš (1 Kr 18; Jk 5,17). Přivolavatelem „vláhy shora“ je prorok Jóel: „Vyleji svého ducha každé tělo“ (Jl 3,1).
1. Buďme vděční nejen za tzv. duchovní dary boží, nýbrž i za ty, které jsou projevem tzv. přírody. Příroda se svými dešti i přívaly je Hospodinovým liturgem a vyjednávačem jako skoro Echnatonské slunce, které vychází „vesele jako rek, když běží k cíli“ (Ž 19,6). Znevažování „přírodních“ darů božích je moderní křesťanskou formou markiónismu, doketismu i církevně nafoukaného gnosticismu.
2. Učme se nově rozumět přírodním jevům, i těm z běžného hlediska negativním. Emanuel Rádl byl přesvědčen, že ani zemětřesení není jen „přírodním úkazem“, nýbrž pro křesťansky vnímavá srdce je to také a především „prst Boží“, který někam ukazuje (Zemětřesení, KR 1927).
3. Božího duchovního deště si přejme a nebojme se ani přívalů! Chceme, aby naše srdce (okoralá, rzivá a zprahlá) okřála a podnítila nádherný růst poznávání Pravdy a empatie Soucitu. Abychom byli jako opilí tím Božím a Ježíšovým deštěm – jako ti „první křesťané“ v Jeruzalémě. „Přijď, vodo života, vylej na svou zemi potůčky živé… Pohleď, jak mé srdce tak žízní ve mně…“