Starší ať jsou milosrdní, ať se nad všemi slitovávají a zbloudilé přivádějí zpět (Ez 34,4). Ať pečují o všechny slabé (tj. i slabé ve víře; Ř 14,1), nezanedbávají vdovu, sirotka či nuzného (Iz 1,17; 10,1–2 aj.), ale stále směřují k tomu, co je krásné před Bohem i lidmi (Př 3,4; 2K 8,21; Ř 12,17). Ať se vystříhají jakékoli zloby, stranění osobám (Jk 2,1), nespravedlivého soudu (Lv 19,15); ať je jim vzdálena touha po penězích (Lk 16,14; 1Tm 6,20); ať jsou opatrní na nepříznivé zvěsti o jiných; ať nejsou příkří v soudu (Mdr 6,5), vědouce, že všichni jsme dlužníci hříchu (Lk 11,4). Jestliže prosíme Pána, aby nám odpustil, musíme také sami odpouštět (Mt 6,12–15). Vždyť jsme před očima Pána a Boha, všichni musíme stanout před soudnou stolici Kristovou, každý musí ze sebe vydat počet (Ř 14,10.12). (Polykarpův list Filipským 6,1–2)
Nic jsme si na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení… Kořenem všeho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. Ty však se tomu jako Boží člověk vyhýbej! Usiluj o spravedlnost… (1Tm 6,7–11)
Dopis, který kolem roku 120 psal biskup Polykarp ze Smyrny do sboru ve Filipech, považovali někteří vykladači za pouhou snůšku biblických citací a narážek. Těch je v listu skutečně hodně (Polykarp výslovně doporučuje listy apoštola Pavla a z pastorálních epištol cituje tak často, že se někteří domnívali, že právě on byl jejich skutečným autorem). To však neznamená, že by v Polykarpově listu chyběla velká teologická témata. Jednou z jeho konkrétních příčin zřejmě byla stížnost filipských křesťanů na skandální chování jakéhosi presbytera jménem Valens a jeho ženy; z kontextu vyplývá, že šlo o peníze; Polykarp si totiž stýská, že „všechno zlé začíná touhou po penězích“ (4,1). V tom si notuje s židovskými (Pseudo-Fókylidés 42), křesťanskými (1Tm 6,20) i dalšími mudrci (Platón, Zákony IX, 869e–870a).
Stýskání ovšem není žádná teologie. Tu najdeme teprve při pozornějším zkoumání houštiny biblických narážek (viz ukázka), jež vyrůstají z dvojjediného kořene Polykarpovy pareneze: „spravedlnosti“ a „milosrdenství“. My si patrně v souvislosti s nějakým proviněním představíme spravedlnost spojenou s vyšetřováním a trestem, avšak Polykarp jde na to od lesa. Nesděluje Filipským podrobnosti o Valentově hříchu (patrně by to bylo zbytečné, když už je sami znají), nepokouší se jej klasifikovat podle nějakých církevních zákonů a už vůbec nenavrhuje trest. Spravedlnost vnímá spíše ve smyslu praktické etiky a jako závazek celé komunity; její naplnění spočívá v pravidlech chování, jež Polykarp ukládá všem včetně sebe („vyzbrojme se zbraněmi spravedlnosti a učme se sami na prvním místě žít podle přikázání Páně“ 4,1). Různým skupinám v křesťanském sboru pak připomíná jejich specifické povinnosti jazykem, který známe z pastorálních epištol (ať ženy milují své muže, vdovy ať nepomlouvají, jáhni ať jsou pečliví, mladí ukáznění, panny cudné atd., 4,2–5,4). Úryvek věnovaný starším se však od těchto obvyklých postřehů poněkud liší: těm, kteří by tak snadno mohli podlehnout sebeklamu, že jsou nejlepšími, profesionálními vykladači spravedlnosti, je adresován pozoruhodný mix prorockých, evangelijních a apoštolských důrazů s jednoznačným sdělením: není spravedlnosti bez milosrdenství!
Na Valentově finančním prohřešku se snad podílela i jeho žena, což nám může vzdáleně připomenout podvod Ananiáše a Safiry, jejichž makabrózní potrestání vedlo ke zvýšení prestiže apoštola Petra (Sk 5,1–11). Vzhledem k tomu, jak často se Polykarp obrací k předchozí tradici, se nabízí spekulace, že znal i tuto historku z rané církve a ve svém listu filipským starším ji chce korigovat, respektive zabránit její dezinterpretaci.