Když někdo říká něco jiného, než se od něj čeká, je obtížný.
Známe to i v souvislosti s velikonočními svátky – z novozákonních zpráv o Ježíšovi a jeho učednících. Ježíš byl obtížný tím, co říkal. Mluvil o Bohu zastávajícím se lidí. Neměl v programu podporu těch, kdo soupeřili o podíl na moci, nezískával si místo mezi celebritami, soustřeďoval se na zapomínané, odepsané, poslední. Prý Bohu záleží zrovna na nich. Říkal to jednotlivým lidem, sděloval to zástupům, žil a jednal tak, že to mezi lidmi uskutečňoval.
Bylo přece jisté, že tím popudí – obzvlášť současníky i souvěrce, kteří rozhodovali o podílu na moci, museli proto rozhodovat i o víře. Měli snad dopustit, že je někdo nestaví do popředí? Mocnář nesmí tolerovat ani náznak pochybnosti o své moci – třeba takový, že mu někdo nepochlebuje, zato mluví o příchodu Božího království.
Však úkolem náboženství odjakživa bylo potvrdit respekt před samoděržavným veličenstvem. Bez podmínek, bez výhrad. Komu pánbůh, tomu všichni svatí. Ať Ježíš mlčí.
Nemlčel, ani neříkal, co se čekalo, bylo tedy zapotřebí jej umlčet. Podařilo se. Zemřel děsivě. Otřesná smrt měla spolehlivě zajistit, aby se lidé varovali vzpomenout na něj. V úspěšnosti zdárné akce se však jaksi dodatečně objevila trhlina – velikonoce.
Pochybuju, že první velikonoční ráno na pohled vypadalo neobvykle. U hrobu, do něhož byl Ježíš uložen v pátek v podvečer, se v neděli za úsvitu neseběhli zpravodajové světových agentur. Žádné blesky fotoaparátů, žádné kamery, žádné zástupy zvědavých přihlížejících. Nezněly zvony vrátivší se z Říma, nevytrubovaly se fanfáry, fakt se o ničem takovém nedochoval jediný záznam. Chce-li kdo, byl to všední den.
A jacísi lidé tvrdili, že se stalo neobyčejné. Prý se tehdy, dva dny po Velkém pátku, začalo projevovat, že Ježíš žije. Neodešel, je před námi a jde nám naproti. Těch tvrzení rychle přibývalo. Při hledání způsobu, jak to vyslovit, kohosi napadlo využít výraz užívaný v dobovém slovníku – to, co se stalo, pojmenovali slovy: Ježíš Kristus vstal z mrtvých.
Elita náboženské pospolitosti v Jeruzalémě znovu musela zasáhnout. Před nedávnem měli co dělat s jedním člověkem, Ježíšem z Nazareta, který nechtěl mlčet, ač nebyl tázán. Teď jich tu byly zničehonic houfy – ač netázáni nebyli zticha a odkazovali k tomu, co předtím říkal jenom ten jeden. Účinek zákazů se nedostavil. Počet těch, u nichž to rezonovalo, dál rostl nezvladatelným tempem. Daleko za hranice Galileje a Judeje, kde to začalo. Tehdejší spisovatel z křesťanského prostředí o tom zanechal sdělení v knižní podobě užívané antickými dějepisci – je to zachováno ve spisech Nového zákona pod jménem Skutky apoštolů. Přitom však zaznamenal, jak současně přibývalo lidí, kteří rychle pochopili, že ta nová zpráva je nebezpečná těm, kdo musí opevňovat a upevňovat svou moc.
Dějiny křesťanského zvěstování lze číst také jako dějiny způsobů, jimiž mělo být umlčeno.
To spoluvytváří atmosféru, v níž se v současnosti na mnoha místech a denně znovu děje to, co se dálo v přítomnosti předvelikonočního Ježíše – dál jsou tu s námi lidé, kteří se zastávají slabých, pomáhají na nohy nemohoucím, usilují o svobodu pro zotročené, vytrvale hledají způsoby, jak čelit nelidskosti. Kdo se brání shledávat v tom skryté působení vzkříšeného Krista, toho se nepatří přemlouvat, případně ukřičet. Ať prý že zažene myšlenky na to, jak často a jak otřesně potkává vzdálené i blízké právě zmíněná nelidskost a nedaří se jí bránit. Jak zlý je zážitek bezmoci, když až k vám dolehne nářek trýzněných, nebo mlčení těch, kdo už ze sebe nevydají ani hlásku.
Zvěst vzkříšení Páně zůstane zřejmě ještě nějakou dobu také sdělením o tom, co odporuje naší zkušenosti. A podobně lze čekat, že zůstane mnoha lidmi odmítaná, někdy velmi usilovně, zuřivě, vždyť trvá na tom, že Ježíšem zvěstované projevy přicházejícího Božího království jsou určující pro to, co vyhlížíme. Fandí utištěným, posmívá se mocipánům. Je tedy – a bojím se, že ještě bude – umlčovaná.
Od samého základu se však mýlí, kdo by to chtěl vnímat jako omrzelý komentář k údajně nikdy nekončícímu zápasu naděje s rezignací. Tam totiž už bylo rozhodnuto o výsledku. Kdo vytvoří budoucnost živých i mrtvých, je známo už od toho obyčejného dne po sobotě, kdy se nevyžádaně začalo říkat, že Ježíš Kristus žije.