Rozhovor s Mesrobem K. Krikorianem
Sedíme spolu nejprve na institutu byzantinistiky vídeňské univerzity, který sídlí v bývalé jezuitské koleji, jak jinak. Pak se přesuneme do nedaleké kavárny U Angličana. Já piji rakouské víno, on melange, pravou vídeňskou kávu (vynalezena v kavárně Havelka). Kazeta je plná a diktafon přestane zaznamenávat. Odpoledne se stane večerem a mé kolo zůstane zamčeno na univerzitním dvoře. V průběhu rozhovoru odběhl do řeznictví, aby si „zaopatřil večeři“, při té příležitosti se mi svěřil, že je výborný kuchař.
Mluví zaujatě o svém evropanství, ale přece jen na mne chvílemi dýchá kraj velmi vzdálený, říkám to opatrně… jeho theologie, zdá se mi, není vázána žádnou učebnicí systematiky, jde o jiný způsob bohosloveckého přemýšlení, těžko popsatelný, on sám je ve své církvi učitelem. Naznačuji, že se mi arménská theologie zdá velmi volná… Vardapeta Grigora z Tathevu (14. století), kterého nenajdete ani ve slušných encyklopediích, prohlásí za arménského Tomáše Akvinského i Luthera dohromady…
Má-li dát zápornou odpověď na některou z mých otázek, jen sevře rty, mírně nakloní hlavu a pak jí lehce pohne. Oči se nepřestanou usmívat.
Před fotografováním si chce upravit mírně povolenou kravatu. Venku je 27 °C.
Narodil jsem se v říjnu 1932 v Allepu, v Sýrii. Moje maminka se do Allepa dostala jako sedmiletá se svými několika příbuznými na útěku z turecké části Kilikie. Allepo bylo sice také osmanským městem, ale bylo se zde přece jen možné schovat. Rodiče mého otce přišli do Allepa již v 19. století. Také oni utíkali před jedním z masakrů.
V Allepu jsem vyrostl a chodil do školy. Ve čtrnácti jsem vstoupil do kněžského semináře v Bejrútu. Školu jsem dokončil v červnu 1953. V červenci jsem pak byl vysvěcen celibátním knězem. Do konce roku 1958 jsem působil jako učitel a duchovní v Bejrútu a prožil zde i občanskou válku. Na začátku ledna 1959 jsem odjel do severní Anglie na univerzitu v Durhamu.
V Durhamu Mesrob K. Krikorian (křestní jméno má po sestaviteli arménské abecedy a iniciátoru prvního překladu Písma do arménštiny Mesrobu Maštoci) studoval anglikánskou theologii a orientalistiku. Ve své disertaci se věnoval osmanskoarménských vztahům ve východní Anatólii v 19. století, tedy vlastně zemi, ve které se narodil. Studia dokončil v roce 1961 a na začátku roku 1962 byl poslán jako duchovní k arménskému společenství do Vídně. Doktorát získal v roce 1964 a v témže roce byl ordinován vyšším vardapetem – učitelem církve. Získal tak vlastně druhý, církevní doktorát. Katholikos Vasgen I. mu již v roce 1963 během své léčebné kúry v Karlových Varech poprvé nabídl biskupský úřad. Krikorian tehdy pro svůj věk odmítl a biskupem se stal až v roce 1986. Arcibiskupský titul pak dostal jako dárek k šedesátým narozeninám. Od začátku osmdesátých let byl patriarchálním delegátem pro střední Evropu a Skandinávii, ovšem střední Evropa byla tehdy pro něj omezena jen na Rakousko a Německo. V roce 1991 mu bylo Německo vyměněno za Čechy, Slovensko a Maďarsko. Česká arménská komunita (nejméně 10 tisíc lidí) se o jí určeného kněze dělí s maďarskými Armény. V současné době probíhá registrace Arménské apoštolské církve v ČR. Naposledy byl Krikorian v Praze před třemi lety, aby zde vykonal arménsko-českou svatbu. Dnešní hlava Arménské apoštolské církve, Karekin II. začínal jako Krikorianův „vikář“.
Původně jsem slíbil, že ve Vídni zůstanu tři roky – ze tří let se stalo let čtyřicet čtyři. Vídeňský sbor byl malý, tvořilo jej tehdy přibližně šest set členů. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se však rozrostl o uprchlíky z Íránu. Někteří z nich zůstali, jíní se přestěhovali dál do Ameriky. Další lidé pak přišli během občanské války z Libanonu. Neustále probíhala a probíhá emigrace z Turecka. V posledních deseti letech přicházejí lidé z Arménie.
Kde jste doma?
…Nikde… Jsem vídeňský Armén, arménský Vídeňan… Strachuji se o Rakousko i o Sýrii. Když slyším o těžkostech, katastrofách v Sýrii, tak mě to bolí a trápí. Arménie je pak vlastí všech Arménů.
…moje sestra žije v Bejrútu, jeden bratr je lékařem v Allepu, druhý učitelem v Athénách.
Která řeč je vaší mateřštinou?
Arménština… angličtina… němčina. Domluvím se francouzsky, arabsky, turecky. Učil jsem se osmansky, íránsky, řecky, křesťanskou syrštinu. Hrát si můžu v pěti šesti jazycích.
Proč jste se stal knězem?
Je to náhoda nebo boží určení, povolání. Už na obecné škole mi moji příbuzní říkali: Buď se staneš právníkem nebo knězem. Nevím, proč ve mně viděli tato dvě povolání. V létě 1947 přijel do Allepa biskup, rektor kněžského semináře v Bejrútu, aby hledal kandidáty kněžství. Bylo mi třináct, čtrnáct, nevěděl jsem, co to je klášter, co je to celibátní život. Řekl jsem si, že půjdu, a když se mi to nebude líbit, tak se vrátím domů. Bejrútský patriarcha pocházel z Karabachu, byl to velmi statečný člověk, velký rétor, výborný theolog, historik umění, filosof – velmi mne ovlivnil a inspiroval. Mnozí moji kolegové, spolužáci, kteří byli předem rozhodnuti pro kněžskou dráhu, postupně odcházeli, na konci jsme zůstali dva.
Dnes se někdy mluví o trhu náboženství a každé náboženství, každá křesťanská konfese se pokouší ukázat, v čem je její specifikum, čím je zvláštní. Můžete říci, co je „specifikem“ Arménské apoštolské církve?
Charakteristikou Arménské apoštolské církve je snad to, že je apoštolská. Pochází z nejranějších dob. Nepřevzala mnohé z pozdějších komplikací, z pozdějšího vývoje. Arménská apoštolská církev patří do skupiny pěti staroorientálních či orientálních ortodoxních církví (koptská, syrská, etiopská, indická a arménská). Tyto církve akceptují jen první tři ekumenické koncily, tedy koncily do roku 431. Uchovali jsme tuto starou tradici. Vše, co je nezbytné a nutné, je v Nicejsko-konstantinopolském vyznání víry. Ostatní pozdější komplikované doplňky, vymezení a složitá dogmata, jsme odmítli. První odmítnutí souvisí s chalcedonským koncilem a jeho formulacemi o Kristově stání se člověkem. Tato skupina církví chtěla zdůraznit více jednotu obou Kristových přirozeností. Tak začalo schizma mezi těmito církvemi, Konstantinopolí a Římem.
Arméni vzali křesťanství velmi vážně a přes mnohé pronásledování, masakry a dokonce i přes pokus o vyvraždění národa (genocida, Völkermord) si nenechali svou křesťanskou víru vzít. A zatímco křesťanští Otcové v Chalcedonu v roce 451 jednali o theologických jemnostech, vzdorovali Arméni, Gruzínci a kavkazští Albánci íránskému králi Jazdegertu II. (dynastie Sasánovců), který je nutil k přijetí mazdejského náboženství. Podobně jsme vzdorovali Arabům v sedmém století, v jedenáctém století seldžukům atd. Jeden arménský historik řekl, že pro Armény bylo křesťanství něco jako barva kůže. Ta nemůže být odňata. Stažení z kůže znamená smrt.
Křesťanství se v Arménii stalo národním náboženstvím. Arménská církev je církví národní. Církev držela národ pospolu, spojovala, sjednocovala, shromažďovala. Armén je člen Arménské apoštolské církve. Zní to nacionalisticky, přehnaně, přepjatě, ale přes všechnu toleranci je to tak chápáno. Identita, národnost, církev, víra – to vše je velmi úzce propojeno. V zásadě je to tak i dnes. Samozřejmě existuje asimilace, odcizení, ale církev stále hraje, podle mého názoru, nejdůležitější roli v uchování identity národa.
Zvláště v malých společenstvích, jako je to zdejší, rakouské, není církev jen náboženským centrem, ale i centrem, kde se setkávají všichni Arméni.
Proč přijde rakouský Armén v neděli do kostela?
I ten, který třeba není příliš věřící, přijde, protože se v kostele, církvi, cítí doma. Je to vlast, ve které se cítí dobře.
Jste s tím jako farář spokojen?
V září jsem v Ečmiadzinu světil sedm kněží. Těm jsem řekl: Není možné žádné slavení liturgie či eucharistie bez zvěstování božího slova. To děláme. To kladu na srdce i svým zdejším kněžským spolupracovníkům. Bez kázání to nejde!
A někdy se přece stane, že je některý nevěřící zasažen. Nebo můžeme alespoň ty, kteří nemají žádnou silnou křesťanskou víru, ovlivnit, inspirovat.
Arménská apoštolská církev je velmi ekumenicky aktivní. Má to nějaký zvláštní důvod?
Myslím, že tím důvodem je, že jsme velmi rozptýlení. Žijeme ve stovce různých zemí, proto se pokoušíme v zemích, kde žijeme, pěstovat a vytvářet dobré vztahy k církvím, které v nich působí. Ekumena je osudem či dokonce nutností diaspory. Proto jsou Arméni mnohde v čele ekumenického snažení. Mít dobré vztahy k ostatním církvím je normální, přirozené, je to logická cesta.
Jak vidíte budoucnost ekumenického snažení? Jaký model jednoty je pro Vás přijatelný, či lépe, který je Vám blízký?
Různost v jednotě. Jednota v různosti. Jednota ve víře. Můžeme se sejít a proklamovat jednotu, aniž bychom se vzdali naší vlastní tradice. Důležité jsou základní, podstatné, hlavní, bytostné výpovědi víry. Ty nás spojují a nenutí k vzájemnému vymezování. Sejít se můžeme na základě Nicejsko-konstantinopolského vyznání. Máme jednu, jednotnou, jednotící víru. Jednota neznamená být pohlcen větší církví, být spolknut, spolknout. Každá církev si má uchovat svou tradici, a to i věroučnou.
Organizační jednotu, jak si ji někdy představuje Řím, nevidím jako možnou. Byli bychom schopni papežský primát akceptovat jako primát čestný, první mezi prvními. Tak jako je ortodoxními církvemi uznáván Bartolomeus, konstantinopolský patriarcha. Papežská neomylnost je samozřejmě také neakceptovatelná, stejně tak jakákoli forma subordinace.
Ale my jsme povinováni světu společným svědectvím.
To můžeme konat. Společně.
Jednotou myslím eucharistickou jednotu.
Kooperace, bratrská spolupráce, to je náš dnešní úkol.
Proselytismus je to nejhorší, co v křesťanství existuje. Vzniká tak také nedorozumění, že pro Krista, Boha, je konfese něčím důležitějším než víra.
Myslíte, že se nás Kristus bude ptát: jsi katolík, jsi evangelík, jsi ortodoxní…? Tak se nás bude ptát? Neřekl náhodou, že moji bratři a sestry jsou ti, kteří mé slovo slyší a jednají podle něho…
Překvapilo mne, že jste v pátek při bohoslužbě ve vašem kostele, během vídeňské noci otevřených kostelů, pozval k účasti na eucharistii všechny křesťany, katolíky i protestanty.
Neudělal jsem to jen v pátek. Nedávno jsem podobně pozval při jedné ekumenické bohoslužbě, která se konala v našem kostele, všechny účastníky. Byl tam vídeňský kardinál Schönborn, ečmiadzinský katholikos i evangeličtí faráři.
A přistupovali?
Ano, přistupovali. Ani potom se proti tomu neohradili. Pokud věří, že toto přijímání a společenství je spásné, přistupují. Já jim přece nemohu říkat ne. Nebo: Ty jsi evangelík, ty nesmíš. Oficiálně máme však eucharistické společenství jen s těmi již zmiňovanými čtyřmi orientálními církvemi.
Vím však, že jsem v tomto svém počínání trochu osamělý, není tomu nakloněn ani zdejší kardinál ani zdejší řecký metropolita. Veřejně jsme o tom několikrát diskutovali. Společného mínění jsme tu s evangelickým biskupem Sturmem. Myslíme, že by tato možnost měla být dávána, a to i tehdy, kdy žádná oficiální dohoda a shoda není. Je možné, že by se mnou nesouhlasili ani někteří arménští biskupové.
Také nemám samozřejmě nic proti tomu, pokud nějaký Armén či Arménka půjde a bude se účastnit eucharistie ve svatém Štěpánovi nebo v nějakém evangelickém kostele.
Co si myslíte o procesu vedeném proti tureckému spisovateli Orhanu Pamukovi, který se během interview ve švýcarských novinách zmínil o dosud oficiálně nepřiznané genocidě spáchané Turky na Arménech? Proces byl nakonec pod vlivem velké medializace a na základě celé řady zahraničních intervencí zastaven.
Orhan Pamuk byl či je jedním z prvních, nikoli však první, kdo se takto vyjádřil. Tanner Akçam před několika lety zpracoval protokoly z procesu, který se na nátlak Evropy konal ve dvacátých letech s představiteli Mladoturků, kteří genocidu organizovali. Soud je tehdy odsoudil k trestu smrti, oni uprchli do Německa. V Berlíně však jeden mladý Armén, jehož rodina byla v roce 1915 vyvražděna, našel Tanjela Pašu a zabil jej. Německým soudem byl nakonec osvobozen. Snad to měl být jakýsi malý akt… Německo jinak turecké akce proti Arménům přímo či nepřímo podporovalo. Což dnes přiznávají i němečtí autoři. Velkou výjimku zde představuje evangelický farář Johannes Lepsius, který se rozličnými způsoby pokoušel Arménům pomoci.
Po dlouhou dobu platila v Turecku genocida Arménů za tabu. Nikdo o ní nesměl mluvit ani psát. Zhruba po padesáti letech byli někteří donuceni k prvním vyjádřením. Ovšem odmítavým. Vše bylo zcela popíráno a označováno za výmysl, lež. Příčinou toho, že se téma přece jen znovu vynořilo, bylo, že několik poblázněných mladých Arménů začalo napadat turecké ambasády.
Oficiální a dodnes platné vysvětlení turecké vlády se nese v této argumentační linii: Byla válka, z bezpečnostních důvodů jsme Armény transportovali, přestěhovávali do Sýrie. Akce nebyla dobře organizována. A teď někteří říkali: následkem této špatné organizace zemřelo po cestě dvě stě, tři sta tisíc lidí, jiní říkali, pět šest set tisíc lidí. Ale žádný masakr, přestěhování.
Nedávno jedna Turkyně z Istanbulu napsala knihu o tom, jak zjistila, že její babička byla Arménka, kterou donutili vzít si Turka, kniha je o tom, jak se s tím autorka vyrovnávala.
Orhan Pamuk se odvážil říci, že byl zavražděn jeden milión Arménů.
Celá řada států – mezi nimi Francie, Švýcarsko, naposledy Slovensko, uznala – označila události za genocidu spáchanou na arménském národě. Před rokem se tímto směrem dokonce vyjádřil i německý parlament, v oficiálním dokumentu však nebylo slova genocida či vyvraždění národa užito.
Tahle otázka se těžko pokládá. Co Arméni očekávají z turecké strany dnes…?
Očekáváme uznání a omluvu. Před řadou let jsem neopatrně v jednom rozhovoru řekl, že bez velkého hluku a pathosu by mohla být jako součást omluvy provedena korektura hranic a k Arménii by mohla být připojena pro nás velmi významný hora Ararat a město Ani, od 9. do 11. století hlavní město arménského království, ležící v ruinách na úpatí. Samozřejmě to bylo pochopeno jako nárok, který Arménii proklamují. Tak to však není. Byla to jen idea, nápad.
Proč jsou dějiny tak důležité pro budoucnost?
Každý Armén ví o svých příbuzných, kteří tehdy byli zabiti, či museli opustit své domovy. Toto vědomí přechází z generace na generaci, možná je to komplex, ale je to součástí naší soudobé identity. Není to nepřátelství. Jde o spravedlnost, spravedlnost je důležitá pro odpuštění a mír. To je i biblické.
Po uznání, omluvě, může začít dialog a být nějak zjednána náprava.
Jako jeden z mála jste se na rakouské ekumenické scéně vyjádřil negativně k zahájení přístupových rozhovorů s Tureckem. Důvodem pro to je neuznaná genocida?
Ne. Mluvil jsem jako Evropan. Jako Armén bych zřejmě měl být pro to, aby se Turecko demokratizovalo a začalo respektovat lidská práva. Jsem proti jako Evropan. Turecko kulturně, nábožensky ani etnicky není součástí Evropy, i přes ten malý kousek. Geografie tu není východiskem. Hospodářsky i jinak spolupracovat můžeme, ale do unie evropských států Turecko nepatří. Myslím, že by mohla být v základech ohrožena evropská identita, charakter Evropy. Evropa, to jsou pro mne dějiny, zvyky, kultura i náboženství, byť se to do ústavy nedostalo. Turecká kultura je asijská. Nemluvím jen o náboženství. Sám jsem ze Sýrie, tamější muslimové nás zachránili. Není však hřích, pokud řeknu, že islám není evropským náboženstvím. Evropa, vše kolem nás, je z většiny křesťanské, případně židovsko-křesťanské. Katastrofou je, že ve všem převažuje hospodářské hledisko. Musíme přemýšlet o kořenech.
Ale i patriarcha Basileos se vyjádřil pro vstup.
Patrně, logicky, očekává, že se vstupem do EU by byla více respektována práva menšin. Mluví jako patriarcha. Já zde mluvím jako Vídeňan, Evropan, případně jako historik. Viděny by neměly být jen argumenty politické či hospodářské, ale i historické.
Připravili Alžběta a Ondřej Mackovi
Podle tradice se misionáři Arménie stali apoštolé Tadeáš a Bartoloměj. Za zakladatele arménské církve platí Řehoř Osvětitel (Grigor Lusavorič, 260–323). Arménie se kolem roku 314 (podle tradice již 301) stala první zemí světa, kde bylo křesťanství vyhlášeno státním náboženstvím. M. Krikorian chvílemi mluví jako biskup Arménské apoštolské církve. Církve, která jako jediná zachovala tradici slavení Ježíšova narození 6. ledna, či zvířecí oběti. Chvílemi jako ekumenický organizátor (představitel např. Pro Oriente). Jindy jako honorární profesor vídeňské univerzity. Ptám se jej na sny. Žádné nemá, snad jen několik plánů. Nezeptám se na jeho víru. Nezeptám se na spoustu otázek…
Smál jsem se Alžbětě, že začala studovat armenistiku kvůli četbě románu F. Werfela. Arcibiskup pokývá hlavou. Zařídil repatriaci Werfelova těla z Hollywoodu do Vídně a podílel se na jeho pohřbu na vídeňském centrálním hřbitově, každý rok se u jeho hrobu modlí. Vděční Arméni zřídili pražskému židovskému rodáku Werfelovi pomník v jednom z vídeňských parků, nedaleko domu, kde bydlel. Vděční, protože F. Werfel byl jedním z mála, kdo světu připomněl patrně první genocidu 20. století. Arméni byli v osmanské říši systematicky pronásledováni již mezi lety 1894 a 1896. Další vlna následovala v letech 1908 a 1909. V noci z 24. na 25. dubna 1915 bylo v Istanbulu zatčeno šest set nejvýznamnějších představitelů arménského národa. V květnu začalo „přesidlování“, kterému padly za oběť více než dvě třetiny osmanských Arménů.