S ThDr. Josefem Veselým jsem se seznámil v Kalichu, v kanceláři u Emy Suché. Seděl jakoby zmenšený na židličce, vzpřímený v hnědém sáčku, mezi prsty hořící cigaretu s neuvěřitelně dlouhým sloupcem popele, a pronášel vzdělané, nádherně vtipné sentence. Padli jsme si do oka. Jemu bylo tehdy skoro sedmdesát, mně dvacet a něco.
Psal do Kostnických jisker. Bez ustání, vytrvale, pořád. Přiznám se, že jako mladík jsem to moc nečetl. Připadalo mi to starodávné, jakoby uzavřené v nějakých reformačních vzorcích, prostě jiná generace. O to raději jsem se s ním setkával osobně, při ediční radě Kalicha, později na farářských kursech, a nakonec na pastorálkách brněnského seniorátu. Miloval jsem jeho humor. On nehnul brvou, jen oči mu hrály.
Když mu bylo asi osmdesát, přestal kouřit. Nikdy o tom nemluvil, byla v něm jakási aristokratická vznešenost. V určité fázi jsem mu z přirozené úcty a po hrabalovském vzoru začal říkat „pane doktore“. To odmítl, to nechtěl. Jestli znal Hrabala, nevím. Zato znal dobře reformační učení. Studoval Písmo, hledal způsoby, jak reformační principy vyjádřit a obhájit v současném světě. Jeho článkům jsem přišel později na chuť, nakonec jsem z nich dokonce připravil knížku. Jednou měl na pastorálce kázání a k němu připojil stať o království božím, jakousi svou rukověť. To už mu bylo přes devadesát. Tu stať jsme mu všichni hodně chválili, ale on se nenadýmal, spíš se mrzel, že mu nechválíme kázání.
Když nás v Husovicích okradli, potěšil mě. Když mi bylo ouvej, navštívil mě. Když jsem chtěl stavět kostel, podpořil mě. Vím – i když jsme o tom nikdy nemluvili – že se za mě modlil. Jako dva spiklenci přáli jsme si probuzení.
Pepíček umřel, v březnu by mu bylo sto tři.
Je to možná zvláštní, ale necítím zármutek. Patřil k osobnostem, na něž smrt je krátká.