V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ Lukáš 2,25–32:
Když byli sami, obrátil se na své učedníky a řekl jim: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli; a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.“ Lukáš 10,23–24
Před několika dny jsem hovořil se svým židovským přítelem o mesiášských představách v židovství a křesťanství. Uvědomili jsme si, že rozdíl mezi námi je podobný té alternativě, před kterou byl postaven Ježíš svými učedníky, když se ho zeptali: Jsi ten, který přijíti má, nebo máme čekat jiného? Sjednotili jsme se v tom, že židé čekají jiného, zatímco křesťané tvrdí, že ten, který přijíti má, už přišel. Křesťané říkají spolu se Simeonem: „Naše oči spatřily Mesiáše.“ A Židé odpovědí: „My jsme Spasitele neviděli, my na něho čekáme.“ Křesťané jsou Ježíšem prohlášeni za blahoslavené, že v něm spatřili vysvobozující moc přítomnou ve světě i dějinách. Židé naproti tomu mají tento přístup za blasfemii, protože nic z toho, co se skutečně stalo, neodpovídá tomu, co by se podle jejich víry mělo stát v mesiášském čase. A když my pak hájíme svou křesťanskou víru, potom oni poukazují na to, že svět není lepší už od dob Ozeáše a Jeremiáše, že oni sami – a spolu s nimi veliká část lidstva – netrpí o nic méně než ti, kteří trpěli před dvěma tisíci lety, a že prorocké vize posledního soudu zní dnes sotva realističtěji než tenkrát, kdy byly vysloveny. Je nesnadné na to odpovědět. Ale odpovědět je třeba, protože se neptají jenom židé, ale bezpočet křesťanů i nekřesťanů, naši přátelé, naše děti, a nakonec – ptáme se i my sami.
Je těžké odpovědět. Vždyť jak máme odpovědět, když se nás naše děti ptají po dítěti v jeslích, zatímco leckde jinde ostatní děti do dvou let zemřely a stále umírají a už vůbec ne proto, že Herodes vydal rozkaz, ale proto, že hrůzy války a její následky stále více rostou a soucítění křesťanských národů spíše odumírá? Nebo – co můžeme odpovědět židům, když víme, že ti z jejich národa, kteří se dožili návratu z táborů smrti, horších než babylonské zajetí, nikdy nenalezli svou vlast na této zemi, určitě ne u velkých křesťanských národů? Co můžeme odpovědět křesťanům i nekřesťanům, kteří poznali, že ovocem staleté technické a sociální kultury Západu je hrozné ohrožení všeho, dokonalé všelikvidující sebezničení lidstva? A jakou odpověď dáme sami sobě, pozorovatelům neutěšeného a nevykoupeného stavu vlastního života, po již bezmála dvou tisících letech každoročního vánočního zvěstování poselství spásy a vysvobození?
Můžeme vůbec říci, že sice svět zůstává nevykoupený, že je však lidem dáno, aby ze světa byli vysvobozeni? To ale není vánoční poselství. Všechny postavy, které očekávají Krista a pozorují všechno božské a jsou zapojeny do vánočních událostí, touží po záchraně pro Izrael, pohany i svět. Pro ně všechny, stejně tak i pro Ježíše a apoštoly, se přiblížila spása světa v království Božím. Bylo-li toto jejich očekávání, nejsou potom potrestáni lží, když dobře znají skutečnost, ve které se pohybují?
Tato otázka je tak stará jako křesťanská zvěst sama a stejně tak stará je i odpověď, kterou nám dává náš text. Ježíš vzal učedníky stranou a důvěrně s nimi hovořil, když je blahoslavil za to, že viděli, co viděli. Přítomnost Mesiáše je tajemstvím. Ne každému může být zjeveno a ne každý to může spatřit, nýbrž jen ten, který je podobně jako Simeon uchvácen Duchem svatým. Všude, kde se děje vysvobození, vstupuje moment překvapení, čehosi nečekaného, něčeho, co je v protikladu ke všem zbožným tradicím a intelektuálním požadavkům. Tajemství vysvobození je tajemství dítěte. To již bylo předpověděno v Izaiášových zaslíbeních, v extatických vizích Sibylliných a poetických viděních Virgilových, v učení mysterijních náboženství a v ritech těch, kteří oslavovali zrození nového aionu. Podobně jako první křesťané cítili všichni ostatní, že vysvobození se může stát jenom skrze zrození dítěte. Dítě je skutečností, přitom však ještě není skutečností celou, je událostí v dějinách a přitom ještě vůbec ničím dějinným. Jeho existence je zřejmá a přesto nepatrná, je už zde a přitom ne zcela. A úplně stejně je to i s vysvobozením. I to přichází po způsobu dítěte. Každým rokem si připomínáme při největších křesťanských svátcích to, že dítě Ježíš i spasení jakkoli může být viditelné, zároveň zůstává také neviditelné. Kdo sní o jedině zřetelném a zřejmém způsobu spásy, nespatří ani božské dítě v jeslích, ani už vůbec nepochopí božství muže na kříži a paradoxnost způsobů, v kterých se projevuje božské jednání. Jen ten, kdo je schopen vidět moc ve slabosti, celek ve fragmentu, vítězství za ponížením, slávu v utrpení, nevinu za proviněním, svatost za hříchem a život za smrtí, teprve ten může říct: Mé oči spatřily spasení!
Je nesnadné tento druh myšlení vyjádřit v naší době. Bylo to však těžké vždycky a nesnadné to i zůstane. Bylo, je a bude, že tajemství spásy je tajemstvím dítěte. Jakkoli dlouho by svět mohl ještě hluboko upadat – a to až k zřejmému sebezničení – tak dlouho tu budou i lidé; a ti budou toto tajemství zakoušet a říkat: Blahoslavené jsou oči, které vidí, co my vidíme.
(The New Being, 1955; z němčiny přeložil Joel Ruml)