Název knihy i první stránky autorova rozpomínání uvádějí čtenáře do náboženského světa jedné fiktivní podhorské vesnice Rakousko-Uherské monarchie na počátku 20. století. Název vesnice – Svatý Jiří – i charakteristika místního kněze naznačuje, že autor nás pozval do římsko-katolické lokality, v níž lidé, daleko od rozvíjející se technické civilizace, žijí v souladu s magickým přirozeným řádem přírody, který se blíží přírodní idylce konce věků, jak po ní touží prorok Izajáš (vlk si hraje s beránkem, kráva se popásá s medvědicí, kojenec si hraje nad děrou zmije). Každou neděli se stane zázrak, vlci zkrotnou a děti si s nimi na náměstí bezstarostně hrají. I vítr se ztiší a nedělní harmonická atmosféra prostoupí dědinu i její obyvatele. Ve Svatém Jiří se zastavil dějinný čas. Vládnou zde bájně starověké a magicky renesanční poměry.
Autor totiž vybavil věřící schopnostmi, které na počátku 20. století v Rakousko-Uhersku nebyly obvyklé. Možná se částečně inspiroval popisem rurálně archetypického křesťanství, které během dětství v Rumunsku zažil Mircea Eliade a jehož archaickými prvky byl fascinován po celý život.
Obyvatelé ve Svatém Jiří jsou vybaveni magickými dovednostmi. Čtenář má být prostě přesvědčen, že tato vesnice je posledním ostrůvkem magické křesťanské spirituality. I do ní se však nezadržitelně vkrádá svět technické civilizace, která způsobuje, že některé zázraky poznenáhlu začínají ztrácet na síle.
Některé z magických dovedností jsou popisovány v evangeliích, jako třeba chození po vodě, které ovšem ve Svatém Jiří zvládá každý věřící. Jiné zázraky jsou zřejmě výplodem autorovy fantazie: sedlák se nadnáší nad obilnými klasy a přejde tak pole, aniž by ho pošlapal; jiný v kamenolomu rozseká kámen na kostky pomocí rytmického pískání na píšťalu; jiný chytá ryby přemlouváním, jiný loví zvěř v lese pouhým slovem. V magickém světě se pomocí magického slova dá prostě udělat velmi mnoho práce, aniž by se člověk unavil. Věřící dovedou využívat zákonitosti přirozeného magického řádu. Zvládají magickou komunikaci s přírodou a prý je to tím, že s ní žijí v souladu.
S magickou ekvilibristikou své doby nesouhlasil bakalář teologie Jan Hus. Kritizoval kněze, kteří si mysleli, že svým magickým slovem přetvářejí chleba na tělo a víno na krev Kristovu, a protože se jim to daří každý den, chlubili se, že jsou mocnější než samotný Stvořitel, který sice také stvořil člověka pouhým slovem, ale už hodně dávno.
Různé zázraky, které lidé sekulární epochy nedovedou, popisují renesanční rétoři a básníci 16. století. Martin Hilský upozorňuje, že magickou moc připisuje slovům zejména italský humanista Francesco Patrizzi, který ovlivnil italskou i anglickou literaturu, včetně Shakespeara. Renesanční umělec byl přesvědčen, že správné slovo může tvořit zázraky. Magické slovo prý způsobilo, že „stromy rozkvetly, nebo usychaly, obloha se zatáhla, nebo projasnila, řeky vyschly, nebo se v nich valily proudy vod.“ (Hilský 2020). Letnice jsou protkány podobnými motivy a nostalgií, že tento svět přirozené magie neodvratně končí.
Literární kritici řadí Letnice do literatury magického realismu, jak ho jedinečným způsobem rozvíjel Gabriel García Márquez (Jiří Nezbeda – viz Host). Studentka bohemistiky Markéta Macounová upozorňuje, že římsko-katolický kolorit Letnic připomíná atmosféru Márquezova popisu latinsko-americké římsko-katolické spirituality. Navíc sám Miroslav Hlaučo v jednom rozhovoru připomíná, že některé postavy a zápletky jsou ovlivněny filmem Tisícročná včela od režiséra Juraje Jakubiska (ten filmově ztvárnil stejnojmenný román Petera Jaroše o několika generacích zemědělců 19. a 20. století).
Autor Letnic si vymýšlí a legitimizuje zázraky, což v jiném přirozeném řádu světa činil již starověký Homér.
Dle Homéra jsou zázraky součástí božského či přirozeného řádu. Homér, zneklidněný civilizačním chaosem, sní o znovuobnovení přirozeného řádu na Ithace, a vlastně i přirozeného řádu celého kosmu. Jeho Odysseus je dobrodruh a mistr v přemlouvání (k této ctnosti patří i lstivé a lživé mluvení). Svobodnou vůli uplatňuje jen tehdy, jsou-li bohové zaneprázdněni svými problémy. Jakmile se bohové začnou zase zajímat o pozemský řád, Odysseus se stane jejich nástrojem a nakonec poslušně vykoná to, co si přejí a co přináší užitek jeho privilegovanému postavení ve společnosti, k němuž je bohy (osudem) předurčen: S pomocí božské síly darované bohyní Athénou povraždil přes sto nápadníků, včetně jejich konkubín, a tak obnovil přirozený společenský řád na Ithace. Odysseus musel zlikvidovat rušitele přirozeného společenského řádu. Teprve pak může opět ulehnout s Penelopé do kouzelné dřevěné postele, jejíž jedna noha koření až v jádru božské země. Přirozený chod královské dynastie může pokračovat. Řád je obnoven.
Dle Homéra se řád obnovuje likvidací protivníků. Jakou cenu má ale jejich život? Revolucionáři tvrdí: když se kácí les, létají třísky. A diktátor dnes vytváří svůj přirozený řád za cenu války a statisíců zmařených životů. Tvrdí-li ruský politik Lavrov, že ruské vedení může dát příkaz k preventivnímu vystřelení jedné rakety s atomovou hlavicí proti některému západoevropskému městu, jakou cenu má podle něj život Evropanů?
Miroslav Hlaučo sní o jiném přirozeném řádu, který neodvratně přichází. Svému Odysseovi nepřiřkl za úkol návrat k archaickým formám náboženství a přirozenému náboženskému řádu společnosti (jak radí Homér, M. Eliade, C. G. Jung či Pavel Říčan). Taktéž netouží po obnovení magického přirozeného pořádku. Spíše se staví do role prognostika, který fandí jakémusi přirozenému úsilí o vytvoření nové struktury společnosti, v níž není místo pro magii, ale ani pro náboženství. Autor materialistických Letnic nepočítá ani s protestantskými ctnostmi Maxe Webera, které by se v jeho materialistické struktuře společnosti mohly docela dobře uplatnit, protože Max Weber také počítal s odkouzlením světa. Autor Letnic, zřejmě poučen osvícenci 20. století, přitakává jejich tezi, že náboženství kladlo dobré otázky, ale nedovedlo na ně adekvátně odpovídat – to je freudovské pozadí Hlaučova pojetí náboženství, ale i mnoha západních filosofů. Letnicemi Miroslav Hlaučo nahlašuje novou epochu inklinující k materiálnímu rozvoji a zajištění společnosti. To je nový přirozený řád.
Autor nedělá distinkci mezi náboženstvím a magií, ani mezi katolicismem (který paroduje) a protestantismem (který nezmiňuje), v tom je svérázný religionista. Jinak totiž chápe základní náboženskou kategorii svatosti protestantský teolog Milan Mrázek a jinak katoličtí a někteří protestantští teologové, kteří Mrázkovu fenomenologii náboženství nepovažují za směrodatnou. Proto člověku přičítají možnost zdokonalování a následně i participace na boží svatosti, tak se svatost stává dominantním etickým termínem a cílem křesťanské spirituality.
Biblické pojetí svatosti přičítá svatost zejména Bohu (Iz 6). Pokud jsou za svaté např. apoštolem Pavlem označení lidé, pak tento titul znamená označení konfesní příslušnosti, že tito lidé jsou věřící Hospodinu, kterého je Ježíš naučil oslovovat titulem „Otče náš“. Komunikace s Bohem v této modlitbě postrádá magickou manipulaci a představuje spíše prorocké rokování s Hospodinem než cokoli jiného.
Letnice se dobře čtou. Je to čtivě napsaná pohádka pro dospělé. Literárně náleží do magického realismu. Najdeme zde ovšem i prvky cimrmanovského humoru (když např. čteme, co protagonisté, snažící se uspět v novém civilizačním řádu, vynalezli nejprve).
Pro teologa jsou Letnice nastaveným zrcadlem, v němž je částečně vidět, jak jsme my teologové pro dnešní intelektuály nesrozumitelní. Zřejmě i proto mnozí lidé, včetně Miroslava Hlauča, nerozumí tomu, co je to náboženství. Nevidí, jakou roli dnes může náboženství hrát v různých oblastech naší společnosti a jaké zázraky se děly a dějí v mezilidských vztazích.
Zázraky se dějí nikoli magickým slovem, nýbrž slovem naděje, pravdy a lásky. A civilizačně-společenské katastrofy vznikají ze společenského zoufalství, lži a manipulace. O tomto typu zázraků a katastrof hovoří Bible a někteří zástupci křesťanské židovské tradice velmi sofistikovaně (Hus, Komenský, Masaryk, Laichter, Komárková, Buber, Lévinas, Magonet, a někdy i Habermas, když se snaží v některých dílech překládat teologické pojmy do řeči srozumitelné filosofům). Z Letnic se o biblických zázracích dozvíme jen velmi málo.
Proto lze říci, a autorovi nekřivdím, označím-li jeho dílo za dobře napsanou pohádku, která zve k hledání a vytváření nového přirozeného řádu. Nové Letnice nás zvou k životu v rytmu technické civilizace, tedy jakéhosi nového přirozeného řádu, a v této snaze tkví základní slabina této knihy. V každé generaci se naleznou lidé, kteří objevují přirozený řád a vkládají do něj sociální souřadnice, které se jim zdají přirozené. Každá generace nalezne vždy nějakou jinou přirozenost. Takže se ukazuje, jak tvrdí Komárková, že přirozenost je vždy pouhá konstrukce nějakého myslitele, nikoli odvěké či geneticky děděné přirozené intelektuální návyky a metody. (Zde se Komárková liší např. od luterského reformátora Filipa Melanchtona, autora Augsburské konfese – J. Witte, Jr.).
Dle autora Letnic si technická civilizace dává za úkol dosavadní přirozenost přetvořit. Magický přirozený řád chce autor přetvořit pomocí technických zázraků a možná i za pomocí umělé inteligence, kterou Miroslav Hlaučo nezmiňuje, ale dle logiky jeho důvěry v technické přetvoření světa náleží do těchto nástrojů i AI. Miroslav Hlaučo však není tak naivní jako Elon Musk a další. Nicméně se stále drží optimistického étosu přelomu 19. a 20. století a tehdejších nadějí, že ten příští věk bude lepší. 21. století mu zatím moc za pravdu nedává, ale třeba se to díky obyčejným mezilidským letnicím zlepší. Tedy přestanou-li být křesťané tomuto světu nesrozumitelní.
Hlaučo Miroslav, Letnice. Rozpomínání na konec světa. Praha, Paseka 2024