V metodologii věd se odehrály během 20. století převratné změny. Kosmos se proměnil v dramatický dějinný příběh. Dějinnost jako by narušila dosud zaběhané přístupy. Bipolárnost věd se rozkolísala – když začali filosofovat fyzikové, astrofyzikové, a poslední dobou i biologové. Jako by se setřely hranice mezi humanitními a přírodovědnými obory.
Zdeněk Neubauer jako přímluvce postmoderny škrtá bipolárnost věd tvrzením, že věda je také náboženstvím (s. 9). Pro své argumenty nás zve daleko před novověk, až k mysterijním počátkům náboženství, tedy k předvědeckému chápání. Dokončuje se tak kruhový pohyb, který nastal kdysi dávno, když se logos začal oddělovat od mýtu (s. 50). Pro nadcházející světověk (s. 55) je charakteristické zavrcholení, tedy spojení těchto dvou cest ve vědecké hypotéze, která se stává zároveň mýtem. Jedním z hlavních argumentů je tu „vědecký mýtus“ o Gaie. Země je bohyně Matka a my její ctitelé.
Neubauerův přístup k vědě je určen „nezúčastněným“ pohledem marťanského religionisty (s. 9), který neregistruje drobné rozdíly, vidí zato prý zásadní shody mezi vědou a náboženstvím. „Marťanský odstup“ má však nápadně blízko k pozitivistickému předsudku, že existuje odstup nezúčastněného pozorovatele. Marťanský religionista navíc bezděky přizná svou konfesi z novověku zklamaného římského katolíka: novověk je slepá ulička také právě proto, že církev přestala mít vliv na organizování společnosti. Nostalgie konfesně vyhraněného vědce si nevšímá podílu křesťanství na vzniku moderní smluvní demokracie, která se zásadně liší od antické, jak ukázala např. Božena Komárková. Demokracie v postmoderním přimlouvání také žádnou podstatnou roli nehraje – demokratické ideály jsou zplodiny novověku.
Ufonní religionistický postoj (s. 9) ignoruje skutečnou religionistiku i fenomenologii náboženství, a to mu dovoluje definovat vědu jako náboženství. Z této definice náboženské vědy pak zpětně interpretuje i náboženství (religionistiku). Ocitáme se skutečně v začarovaném kruhu věčných návratů – ve věčně se opakující smyčce. Jenže tato ufonní smyčka, na rozdíl od metodologické, popř. Escherovy optické, se neustále stahuje a dusí pozorovatele. Náboženství sešněrované magií, technikou, před-vědou a nyní vědou bylo „vždycky“ – tedy od biblického vynálezu víry – nazýváno ve Starém zákoně modlářstvím.
Modlářství představuje chybný přístup k člověku i světu, k humanitním i přírodním vědám. Nejde jen o otázky noetické, ale zejména etické, protože modlářství vytěsňuje ze svého uvažování etiku, popř. z ní dělá přirozenou záležitost, aniž bychom se museli rozhodovat, reflektovat.
Z. Neubauer si uvědomuje, že svým postojem je i mezi postmoderními badateli ojedinělý, a že avantgardně vykračuje za hranice dosavadního. Snad v polemice s německým postmoderním myslitelem Wolgangem Welschem definuje novým způsobem i postmodernu. Welsch se pokouší transformovat modernu, radikalizovat ji – to vyjadřuje i název jeho publikace „Naše postmoderní moderna“. Neubauer ovšem s takovým řešením nesouhlasí: Postmoderna chce překonat novověk, nemíní však být moderní: prohlašuje modernost za překonanou kategorii. Od moderny se liší mnohem radikálněji: na budoucnost si nárok nedělá a přítomnosti nic nepředpisuje (s. 62).
Neubauerova definice vzbuzuje dvě otázky a jeden rozpor: proč tedy vůbec něco psal, když si nedělá nárok na budoucnost a proč vůbec něco definoval, když přítomnosti nic nepředpisuje? Jeho tvrzení je v radikálním rozporu s jeho vlastní předcházející definicí postmoderny: Přijmeme-li současnou situaci, jež staví dosavadní, moderní svět tváří v tvář vlastní konečnosti, jako svou příležitost, pak mocí víry v „život budoucího věku“ rozpoznáme v postmoderně novou renesanci, lůno příštího věku. Tak ji pochopíme jako součást dějin spásy (s. 73). Kruh – kterého si Z. Neubauer tak váží – se neuzavírá, spíše se opět stahuje smyčka.
Nový věk je reprezentován hermeneutickou etudou „Šestnáctého arkána Tarotu: Věž“ (s. 80). Vykladač nerozlišeně mísí symboly různých staletí a kultur a vytváří pestrý kaleidoskop sporných výpovědí, kterým nezbývá než věřit. Moderní způsob výkladu opravdu pomíjí (v obou významech toho slova). Kosmos sice vidí jako dramatický příběh, symboly ovšem zas jak metodolog mechanistické fyziky: „strnule“. Vytrhává je z kontextu, jako by neměly svou vlastní historii a nezaměnitelnost.
Moderní svět končí, rodí se nový. Naléhavost svého rozpoznání potvrdí Neubauer citátem z Medvídka Pú: Jo, jo, řekl Pú, nevěděl jsem, že už je tak pozdě (s. 78). Pro ufology je zřejmě srozumitelnější vydání v řeči vzdělanců, proto je kniha završena latinským překladem medvídkova povzdechu, podle londýnského vydání v latině z roku 1961 (MCMLXI):
Eheu, eheu, dixit Pu, latuit me tam sero esse.