Rozhovor s Janem Šimsou o letošní aféře a její dvacet devět let staré předehře
Během letošního léta se ve zprávách a komentářích objevila informace, že Nejvyšší soud ČR nevyhověl stížnosti ministra spravedlnosti a nezrušil rozsudek, kterým byl v roce 1978 Jan Šimsa (nar. 1929) odsouzen na osm měsíců do vězení za napadení veřejného činitele. Protože případ vzbudil poměrně značnou odezvu a navíc pamětníci patří k čím dál starší generaci, pokusili jsme se tuto událost a její souvislosti přiblížit v rozhovoru. (Otázky kladl Tomáš Trusina)
Akce
Kdy a proč došlo ke konfliktu s příslušníkem StB, na jehož základě tě posléze zavřeli?
Dne 30. května 1978 jsem byl zadržen na 48 hodin a uvězněn ve staré věznici na Příční ulici. Dávalo se to do souvislosti se státní návštěvou Leonida Brežněva. Druhý den došlo k domovní prohlídce, kde došlo ke konfliktu.
Prokurátor na tebe uvalil vazbu až 1. června. Jak to zdůvodnil?
Dne 31. května mne odvezli k našemu domu a z věcí mi dovolili vzít jenom klíč. Z toho jsem pochopil, že se něco stalo nebo „má stát“. Na schodech u domu seděla manželka Milena a loupala si pomeranč. Klíč jsem si schoval v kapse saka řidiče auta. Měl je pověšené v autě. Milena mi řekla, že si dala jako podmínku otevření domu, že mne přivezou. Během prohlídky, které se zúčastnilo šest příslušníků StB a paní Loukotková z bytového odboru ObNV, došlo ke konfliktu s poručíkem Batou (nevěděl jsem, že je poručík, měl jsem u něho schovaný klíč). Pokusil se násilím vzít dopis Jana Patočky (poslední z roku 1977 před smrtí) nejdřív Martinovi, to úspěšně. Pak napadl Milenu, která se pokusila vyložit, proč tento dopis nemůžeme postrádat, a dopis držela v ruce. Aniž by ji on nebo velitel prohlídky vyzval k zapůjčení dopisu, který měl už kapitán Domínek pročtený (podle zákona jej nesměl zabavit, ale mohl ho číst) nebo dal Batovi rozkaz, ten velmi surově Milenu napadl. Já jsem do něho narazil celým tělem a on spadl do peřin na válendě. Já jsem spadl tak, že se můj obličej dostal do blízkostí jeho hýždí. Ostatní příslušníci se hlasitě rozesmáli, mladý poručík se rozzuřil. Kapitán Kratochvíl, který mě minulý rok vyšetřoval kvůli večerním přednáškám, mi stranou domlouval: „Pane Šimso, takhle nemůžete jednat. Voni by vám z toho mohli udělat napadení veřejného činitele.“ Velitel prohlídky, kapitán Domínek, se pokusil zadržet poručíka Batu, aby neběžel na policejní ošetřovnu, ale na ošetřovně nikdo nebyl. Jakési potvrzení získal až další den. Vazbu prokurátor zdůvodnil tím, že došlo k fyzickému kontaktu. O úderu do obličeje nemluvil. Poprvé jsem o nějakém úderu slyšel až při líčení u Městského soudu.
Proč ti nezapočetli dva dny, kdy jsi byl v cele na Příční ulici?
Podle zákona mi měli dva dny započítat, poněvadž nedošlo k přerušení vazby. Velitel plzeňské věznice však argumentoval tím, že podle papírů řádná vazba nastala až 1. června. V bohunické vyšetřovací vazbě jsem strávil pět měsíců. Zkušenost to byla velmi dobrá.
Jak dopadlo soudní řízení?
Byl jsem odsouzen na osm měsíců. Rozsudek potvrdil dne 5. října Krajský soud.
Jak na tvé obvinění a zatčení reagovali představitelé církve?
Ještě ve vazbě v Bohunicích jsem se dověděl, že věznici se pokusil navštívit synodní senior Milan Hájek a přinesl nový překlad Žalmů a Čtyř evangelií. Do věznice ho nepustili. Knihy mi nebyly povoleny, abych je měl na cele. Nějaký čas jsem je však měl u sebe a mohl v nich číst a vhodné partie z evangelií předčítat. Systematicky jsem si četl během eskorty do Plzně přes Olomouc a Pankrác. Mě – i spoluvězně – velmi potěšil dopis z farářského kurzu, kde byly i podpisy členů Synodní rady, profesorů a desítek farářů a vikářek, i studentů. Mirek Miřejovský požádal prezidenta KMK, aby intervenoval, z čehož nic nebylo.
Ministrova stížnost
Kdo dal podnět k celé akci a vyzval ministra Pospíšila, aby podal stížnost pro porušení zákona? Jaká tato stížnost byla?
Podnět dal Ing. Jiří Müller. Ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila vyzval předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský ze známé evangelické rodiny. Ani nikdo jiný to, myslím, být nemohl. Stížnost se nezabývala celým soudním jednáním, jen byla toho názoru, že to měl být rozsudek podmíněný. A ovšem chtěla zrušit rozsudek jak Městského, tak Krajského soudu.
Jak odpověděl Nejvyšší soud? Je jeho usnesení konečné? Nebo lze podávat další stížnost?
Nejvyšší soud se zabýval jen rozhodnutím Krajského soudu a potvrdil rozsudek. V závěru polemizoval s mými připomínkami, aniž by se jimi zabýval. Jeho usnesení je konečné. Mohu však podat „ústavní stížnost“, o což se pokusím. Musí to být do šedesáti dnů.
Prohlásil jsi ovšem, že tehdejší odsouzení považuješ za „zahranou ruku“ a nebudeš se odvolávat. Nebagatelizuje takový přístup nespravedlnosti, jichž se svým násilnictvím dopouštěli příslušníci StB, a ještě víc soudní mašinérie, která tomuto násilí dodávala „zákonný rámec“?
To o té zahrané ruce jsem vskutku prohlásil, ale přátelé mě přesvědčili, že by to bagatelizace byla a že jde o zásadní a aktuální věc. Tak jsem se rozhodl to podstoupit.
V čem si myslíš, že došlo k porušení zákona?
1) Rozhodnutí o domovní prohlídce nemělo razítko Generální prokuratury. Ta dala razítko až počátkem července – mně byl příkaz s razítkem dodán 7. července. Když jsem na to upozornil kapitána Kratochvíla, tak se dovolával mého soucitu v tom smyslu, že vidím, jak na tom jsou. Že musí konat nezákonnou prohlídku. Nejvyšší soud tuto věc ani nezmínil, vycházel z toho, že měl v ruce příkaz už razítkem. Svět chce být klamán!
2) Kapitán Domínek se neměl pokoušet dopis Jana Patočky odebrat. Počkal jsem, až jej přečte – to bylo podle zákona – ale když prohlásil, že jej vezme, že je tam o Chartě, tak jsem dopis dal Martinovi. Tomu pak vylamoval poručík Bata jeden prst po druhém, než mu dopis vzal.
3) Proti Martinovi užil násilí v rozporu se zákonem. Ještě větší násilí užil proti Mileně. V tom smyslu bylo konání prohlídky v rozporu se zákonem. Ani podle tehdejších zákonů nepožíval „veřejný činitel“ zákonné ochrany, jak prokázala Milena u Krajského soudu.
4) Po celou dobu vazby jsem neměl jedinou možnost porady s advokátem. Ten mě sice navštěvoval, ale musil slíbit JUDr. Marii Káňové, předsedkyni soudu, že se mnou nebude věc meritorně projednávat, včetně odvolání, které sepsal sám v tom smyslu, že jsem nemocný a že už to víckrát neudělám. Moje chyba byla, že jsem se advokáta nezřekl a netrval na tom, že se má projednávat to, co jsem sám napsal.
5) Byl jsem předvolán ke kapitánu Kratochvílovi, který mi navrhl, abych se stal svědkem obžaloby proti Petru Pospíchalovi, Liboru Chloupkovi a Petru Cibulkovi, že bych jim tím pomohl a oni že by svědčili o prohlídce v můj prospěch, že bych šel hned domů a proces by se ani nekonal. A že to má s ostatními soudruhy domluveno. Odmítl jsem.
6) JUDr. Káňová mne při soudním líčení zarazila ve chvíli, kdy jsem ve vyprávění došel k začátku domovní prohlídky. Přišla nečekaně s tím, že jsem dal poručíkovi facku. Ten však svědčil, že jsem ho opakovaně udeřil do obličeje. Kapitáni Domínek a Kratochvíl ve své zprávě o prohlídce vylíčili události podle toho, jak proběhla, nezabývali se ovšem razítkem prokuratury, ani tím, proč neprovedli zákonný výslech a nevyzvali mě k vydání věcí. Výpověď Batovu potvrdila jedině paní Loukotková, na niž byl pohled žalostný, v ruce držela nákupní tašku. O opakování úderu pomlčela, v podstatě potvrdila jen tvrzení JUDr. Káňové, která přišla jako první s „fackou“. To mne vedlo k tomu, že jsem výpověď paní Loukotkové, která nám kdysi pomohla udržet rodinný domek, nezpochybnil. I když se zdálo, že její výpověď byla vynucená či připravená. Přišlo mi jí líto.
7) JUDr. Káňová mne přerušila po několika větách závěrečného prohlášení („posledního slova“), a to, když jsem chtěl citovat slova Martina Luthera Kinga, že se musíme učit klidně přihlížet tomu, jak tlučou a zabíjejí naše ženy a děti. Chtěl jsem opravit dojem, který by moje kauza mohla vyvolat, totiž že nastal čas násilím se bránit násilí. Po líčení jsem byl paní předsedkyni vděčný, že mě přerušila. Mohlo by se to vyložit a pochopit i jako vyjádření lítosti. Mně šlo spíše o to, aby mládež v „bitkách“ nepokračovala. Událostmi při prohlídce byl ohrožen i Martin, který byl „v podmínce“ kvůli nesplnění odvodní povinnosti.
8) Měla pravdu JUDr. Káňová, když vracela znovu a znovu obvinění Bezpečnosti s tím, že mě nevyslechli, ani pořádně svědky, že nepořídili plánek bytu a neujasnili, zda padl úder do obličeje (facka). Výslech jsem v této věci neměl žádný ani potom. S prokurátorem jsme dne 1. června jen přátelsky pohovořili (znal jsem ho ze dne Patočkova pohřbu, kdy mne pozval k rozhovoru o Chartě a varování). Měla pravdu JUDr. Káňová, ale ani ona sama si netroufla při líčení můj výslech provést. Okamžitě mě přerušila, jakmile jsem začal konflikt líčit.
V souvislosti s tvým zatčením a odsouzením v roce 1978 sepsal Ludvík Vaculík fejeton Pokus o jiný žánr. Na otázku „Byla tam pak ještě ta rozhodná facka?“ odpovídá „Shodně se soudem chytám se rozkošné představy, že byla.“ Nese rozhodnutí Nejvyššího soudu znaky takové poetiky a etiky?
Fejeton Ludvíka Vaculíka mě po návratu z Borů rozveselil. Chechtal jsem se jako blázen. Konečně jsem pochopil, že jsem se trápil vyzněním události zbytečně. Nejvyšší soud se vlastní událostí a jejími okolnostmi nebo společenskou situací nezabýval. Sledoval jen formální (procedurální) stránku věci. Věcí ani jednáním JUDr. Káňové se nezabýval, ale viděl jen „společenskou nebezpečnost“ v duchu rozsudku Městského soudu. V čem spočívala?
Zkušenost věznění
Jaké bylo jednání soudních úředníků, prokurátorů a dozorců? Jaké jsi měl zkušenosti se spoluvězni? Prý tam bývala třetina Romů. Jak jsi s nimi vycházel?
Jednání prokurátorů bylo velmi dobré. Na uzavření soudního spisu se dostavili dva prokurátoři a advokát. Přemluvili mě, abych spis ani nečetl, jen podepsal a debatovali jsme ve čtyřech, jak to udělat, abych šel brzy domů a měl tak dost času na pročtení spisu. Všichni tři stáli na mé straně. Dozorový prokurátor dokonce vymohl, aby mně vydali měsíc zadržované dopisy od Mileny a přátel, i když asi jen zlomek. Paní prokurátorka u soudu tvrdila, že přišly tisíce dopisů ze zahraničí. Ty jsem dodnes do ruky nedostal.
S Romy, tehdy ještě Cikány jsem vycházel ve výkonu dobře, jeden spal pode mnou a to byl jeden z náčelníků! Nebál jsem se jich ani jimi nepohrdal, a tak mě všude spíše chránili a pomáhali mi. Aleš Březina měl i romského „kolchozníka“, který se nad pozoruhodným dopisem Boženy Komárkové rozplakal.
Jak se během věznění projevovalo tvé farářství?
V Bohunicích jsem se nahlas modlil, ráno a před každým jídlem, což kvitoval náš hlavní dozorce s uspokojením. V neděli jsem měl kázání. Slávkovi Bartkowiakovi jsem podal příběh Josefův během tří hodin tak, že nakonec prohlásil: „Z toho vidím, že Pán Bůh dává člověku i kriminálem šánc“. Ovšem o mém farářství se vědělo všude.
Přátelští katolíci ti otiskli vzpomínku pod titulem „Ekumena na Borech“?
V roce 2002 vyšla knížka kreseb z vězení Otmara Olivy k jeho padesátinám. Vydalo je nakladatelství Tomáš Ježek – OTTOBRE 12 na Velehradě pod jménem „Bytem v hrůze“, což je citát z veršů Jana Zahradníčka: Jsem tu, můj Bože, na planetě naší se otáčející / návštěvou u krásy/ bytem v hrůze…“ / Zde mi otiskli vzpomínku na spoluvězně různých konfesí „Ekuména na Borech“. Otiskla ji i Křesťanská revue v roce 2002 v čísle 4. Recenzi na celou knihu v čísle 5 jako „Návštěvou u krásy“. V ní píšu o Zdeňku Žemličkovi, což byl později kazatel holešovického sboru, o Michalu Kobalovi. Hlavně však o hlubokém katolíkovi Oldřichu Tomkovi, profesoru z Chotěboře. K vlastnímu jádru patřil malý Aleš a velký Aleš, totiž Březina a Macháček. Byl zde i Vláďa Laštůvka, objevil se i legendární Miloš Lojek, patřil k nám i Franta Vajs, někdejší rozvědčík i spolupracovník Vítězslava Gardavského František Cigánek a mnoho jiných.
Co tě potěšilo po propuštění? Jak to nahlížíš s odstupem?
Od počátku se mi to zdálo jako nezasloužená milost, nespojoval jsem ji ani se svými „zásluhami“ ani „vinami“, ale jako Boží vedení po stopách otců poutníků. Ověřila se i zde síla evangelia a sborotvornost, kterou malý Aleš a Olda Tomek navíc pěstovali. Olda vydupal nácvik vánočních koled a lidových písní a celou vánoční besídku, která se vydařila tak, že mi to vězni ze sedmdesátých let ani nevěřili. Natož z let padesátých! Stále to nahlížím jako podstatnou část života, rozhodně ne nejhorší.
Doporučuješ tedy kandidátům duchovenské služby vězeňskou zkušenost?
Určitě, zvlášť teď, když zanikla povinná vojenská služba. Nikoliv však ženám, pro ty je vězení stokrát krutější než pro muže a v civilizovaných zemích nejsou ženy skoro vůbec vězněny! K tomu poznámku. Větší tíhu věznění muže nese jeho žena. To objevil už Sváťa Karásek. Žena, děti a přátelé. Mužům je ve vězení hej a drží spolu. Já jsem to zažil dvakrát. Jednou na prahu dospělosti, podruhé jako otec a manžel. A jestli někdy někdo obstál, pak proto, že to zvládla a domyslela jeho žena a že při něm stály děti. A křesťanský sbor, i když ne nutně ten instituční, ale ten Kristův, jak tomu učil Komenský.