Ze zástupu našich předchůdců vybral Přemysl Pitter ty, kteří změnili „srdce i hlavy“ svých současníků a zůstávají výzvou i generacím následujícím. Duchovní revoluce se od technických a technologických liší právě tím, že každá generace vždy znovu musí budovat svou Evropu. Jinak jí hrozí rozmělnění v barbarsky prožívané přítomnosti. Přítomnosti oslnivé, pionýrsky nadšené, opojně nezatížené odpovědností, hlavně však nevděčné vůči předchůdcům.
Přemysl Pitter buduje českou identitu z českých zdrojů. Vybrané postavy nemají jen lokální význam. Pitter zvýrazňuje jejich světový rozměr. Charakterizuje jejich životní zápas jako boj o svobodu svědomí a vnitřní poctivost (s. 8). Shrnuje do jednotlivých kapitol několik postav, proto v kapitole nazvané Kníže Václav se setkáme s Cyrilem, Metodějem i Vojtěchem. Milíč z Kroměříže nás učí reformovat církev i společnost zezdola, proto se zrodil jeho pražský Jeruzalém. Pitter nepovažuje za počátek novověku objevení Ameriky a zámořské objevy, ale rok 1415, kdy byla věrností evangeliu znovuobjevena pevnina duchovních a mravních hodnot v každé lidské bytosti, nekonečná cena nejnepatrnějšího lidského tvora. Navenek to ohrozilo dávné řády a instituce, jež pozbyly božské glorioly (s. 28). Zároveň je Husem odhalena nejvyšší církevní instance – koncil kostnický – jako působce deformací. Pitter psal své úvahy v šedesátých letech a na počátku let sedmdesátých. Tehdy ještě pociťoval (jako mnozí), že římskokatolická konfese se radikálně reformuje do nového tvaru II. vatikánským koncilem (s. 30). Čtenář v devadesátých letech se může jen dohadovat, který koncil je dnes pro římskokatolickou konfesi směrodatný.
Dále se setkáme s Jeronýmem Pražským (s. 41), Petrem Chelčickým (s. 51), bratrem Řehořem (s. 59). Pitter každou postavu aktualizuje průzory do 20. století. U Chelčického např. připomíná, že by tento svérázný myslitel v naší době pranýřoval pokrytectví takzvaných bojovníků za mír, kteří usilují především o udržení a rozšíření vlastní moci (s. 58). Vestfálský mír (1648) Pitter přirovnává k Mnichovu a k Jaltě (s. 75). Ilustruje to dopisem Komenského švédskému kancléři Oxenstjernovi: „Zradivše nás, zradili jste sami sebe“ (s. 75).
V kapitole o Masarykovi se setkáváme s jeho významnými předchůdci, kteří jsou s ním spřízněni duchem: s Josefem Dobrovským, Josefem Jungmannem a Františkem Palackým. „Masaryk je živým svědomím Rakouska a jeho morální váhu lze od nynějška sotva docenit,“ psali kolem roku 1910 v anglických TIMES (s. 92). Pitter si všímá Masarykova přerodu v době válečné od Chelčického ideálů k ideálům vůdce Žižky, který chápe, že duchovní revoluce se musí bránit. Poslední kapitolu tvoří zhodnocení reformního roku 1968 i s jeho pokořením sovětskou mocí. Pitterův výhled do temněrudé sovětské budoucnosti byl prosvětlen modlitbou za Československo. Karel Čapek ji napsal těsně po mnichovském diktátu v roce 1938. Kapitola je zakončena Masarykovým vyznáním: Ježíš – ne Caesar. Odstup let svobody po roce 1989, ani disidentskou zkušenost konce let sedmdesátých a let osmdesátých tato kniha ještě neobsahuje, protože autor zemřel roku 1976. Je však psána v naději, že ti, komu leží osud českého národa na srdci, se vzchopí a budou pokračovat v duchovní revoluci tam, kde právě žijí.
Duchovní revoluci v srdci Evropy vydal Kalich, Praha 1995 (s obrazovou přílohou a informacemi o životě a díle Přemysla Pittera, 1895–1976.) Kniha vychází v jubilejním roce 100. výročí narození Přemysla Pittera, které bylo vyhlášeno světovým kulturním výročím UNESCO (přebal knihy).