(PKP 01: Marek 5, 21–42; Lukáš 8, 40–56)
Počínajíce evangelijními překlady a článkem Petra Peňáze otevíráme v tomto ročníku Protestanta rubriku zkusmých překladů Písma, včetně článků na toto téma.
Je-li v protestantismu kladen tak velký důraz na slovo a na Písmo, pak se musí velmi vážně uvažovat také o tom, jaké Písmo, v jakém znění, v jakém překladu. Dávná moudrost, podle níž každý překlad je svým způsobem také výklad, uvádí v potaz holý „schriftprinzip“, neboť výkladový a překladový klíč zjevně nemůže být obsažen pouze v Písmu samém. Je-li překlad i výkladem, pak bible v národním jazyce bude „kontaminována“ i určitým vyznáním.
Je známo, že překlad jakéhokoliv díla stárne rychleji než originál. To proto, že žádný překlad nemůže být zasazen dokonale do sobě vlastního kontextu, tak jako tomu bylo u díla samotného. Na druhou stranu překlad znamená zasazení původního textu do nových kontextů. Proto i v rámci jednoho jazyka se přistupuje k modernizaci klasických a dřevních textů, a pokud převod do moderní řeči neexistuje, čtenář se zpravidla potýká s určitou dávkou nesrozumitelností. Význam překladu tedy trvá a jeho potřeba znovu a znovu vyvstává.
Mám za to, že Český ekumenický překlad (ČEP) nelze považovat za definitivní, natožpak kanonickou podobu Písma v našem jazyce; jeho existence by spíše asi mohla a měla nastartovat proces dalšího překládání. Mnozí si uvědomují nedostatky ČEPu: například ono vytěsňování slova duše, používání umělého slova svévolník, někdy až příliš volné formulace při převodu do češtiny, k tomu četné doplňování nepůvodních přimyšlených slov v kurzívě na vysvětlenou, rovněž svévolné se jeví členění do podkapitolek s výrazně vyznačenými nadpisy, které v originále neexistují, taktéž problematické je zavádění nových přepisů některých hebrejských jmen. Vedle těchto obecných výtek bychom mohli uvést celou řadu pochybností nad konkrétními přeloženými slovy, větami, pasážemi. Naším záměrem ale není prvotně kritizovat a revidovat v současnosti používané české překlady Písma. ČEP nadto vedle jiných překladů, zejména kralického, představuje nepominutelnou etapu v rámci české překladatelské tradice bible. A notabene vězme, že tradici překladů, včetně řeckých, latinských a jiných nelze, zejména kvůli zmíněné nedostatečnosti jazykových kontextů původních textů, pominout.
Připusťme, že každý překlad je jen zkusmým překladem, nicméně že tyto pokusy je třeba opakovaně znovu podstupovat. Pakliže se vydáváme na cestu překládání, vyvstávají zásadní otázky: Jaká jsou východiska, metoda a účel překladu? Má to být slovníkový až technicky podrobný převod, anebo se má překladatel pokusit o intuitivní dynamické uchopení vět, souvětí a širších celků? Co se týče překladatelského produktu, je určen pro soukromé, liturgické či studijní čtení? Má být Písmo překládáno v týmu na základě konsensu a kompromisu, anebo je dobrý překlad spíše dílem jednotlivce, jehož osoba zaručuje jakousi integritu v rámci přeloženého? O těchto a dalších otázkách bychom rádi uvažovali a navodili rozpravu.
Mezi faráři, studenty bohosloví, doktory teologie i laiky je mnoho těch, kteří jsou na úrovni sobě vlastní schopni překládat a také se mnohdy z vnitřní potřeby do vlastního překladu biblických pasáží pouštějí. Ti všichni jsou, stejně jako vy, čtenáři, zváni do pomyslného překladatelského klubu. Jsme zásadně otevřeni vašim příspěvkům; budeme vděčni zejména za nejrůznější překladatelské počiny, ale též za kritické hlasy, výhrady a dotazy v podobě glos, úvah či článků.