Otiskujeme reakci Mileny Šimsové k seriálu Pavla Hlaváče o B. Hrubém. I když se, jak posléze vyplývá z poznámky autora samotného, jedná o reakci na překlep (kterého si měla všimnout i redakce), přinášejí obě reakce mj. i informace, které dobře dokreslují těsně předválečné a protektorátní církevní poměry.
Text, který napsal na okraj článku Pavla Hlaváče o Blahoslavu Hrubém Pavel Jerie Trapná kauza, aneb jak je krátká naše paměť (Pt 7), mne přiměl k následovnému zamyšlení.
Jistě je chvályhodné, že Pavel Hlaváč nám všem připomněl život a práci Blahoslava Hrubého (Statečný křesťan BH č. 5, Zapomenutý svědek BH č. 6; BH a časopis RCDA č. 7). Cenné citace jsou dokladem poctivého úsilí postihnout na základě písemných záznamů to nejpodstatnější a vyústění všech tří článků svědčí o spolupráci paní Olgy Hrubé, která je jistě tím nejpovolanějším svědkem o činnosti Blahoslava Hrubého od roku 1948, kdy se poznali, vzali a působili pak společně v USA.
Reakce Pavla Jerieho, na rozdíl od Pavla Hlaváče pamětníka předválečných, válečných i poválečných let, ukazuje věcně na několik chyb jinak výborné a chvályhodné studie.
Úsloví běžně používaná v hovorové řeči nepatří do historické studie, ani do svědectví, které nám má pomoci v naší současné orientaci. Např. „…spáchali Vítězný únor“, … „Osm thesí upečených na Komenského evangelické fakultě“, … „…Nikdo z potrefených se k nim nezná“, „podávala komunistickým papalášům“, a další. Kdybychom chtěli uvedené formulace rozebrat, dobrali bychom se pravdy? Co vlastně znamenají?
Právě tak formulace „na SR zařehtal úřední šiml“ (Pt 6, s. 7) právem zarazí všechny pamětníky. Hovoří se o začátku prosince 1939. Kutnohorský farář Jan Dus ve sborové kronice zachytil, jak při ohrožení, do něhož byla celá česká společnost uvržena okupací 15. března 1939, panovala v Českobratrské církvi evangelické vzácná jednota – mezi synodní radou, faráři i sbory. Jedni druhé podpírali, každý z nich musel unést a řešit nelehké situace.
„26. září 1939 nečekaně zemřel synodní senior Kamil Nagy. Farář pražského sboru u Klimenta ThDr. Josef Křenek nebyl po své volbě potvrzen v úřadě říšským ministrem pro protektorát K. H. Frankem. Do jednání se vložil dr. Emil Schieche, Němec, člen Vyznávající církve, který byl členem Neurathova státního kabinetu. Bylo podáno nové oznámení, v němž nebylo uvedeno, že ThDr. Josef Křenek byl promován v USA. A tak byl Křenek 8. prosince 1939 uveden v úřad synodního seniora. Stál pak v čele ČCE se synodním kurátorem dr. Antonínem Boháčem až do 1. července 1944. V roce 1943 časopis Arijský boj vyzval synodního seniora ČCE, aby napsal „pár řádek souhlasu s protibolševickým bojem“, což neučinil. V roce 1944 odmítl spolu s dr. Boháčem výzvu ministra školství Emanuela Moravce podepsat manifest Ligy proti bolševismu a účastnit se jejího slavnostního uvedení. Byli proto oba vyhoštěni z Prahy, Josef Křenek byl suspendován… Synodního seniora ČCE zastupoval až do konce války úřadující náměstek Bedřich Jerie, farář v Praze-Vinohradech. Nesčetněkrát byl nucen jednat s komisařem gestapa Fritzem Kiesewetterem, který vedl oddělení pro církevní záležitosti v Petschkově paláci, dával návrhy na odeslání do koncentračních táborů a proslul svou krutostí.“ (Prošli jsme v jeho síle, Kalich 2003, s. 216)
V textu Pavla Jerieho máme nyní zachycenu konkrétní vzpomínku na jednání Bedřicha Jerieho s komisařem Kiesewetterem, který na základě udání hrozil zatčením smíchovskému faráři Janu Kučerovi pro zašifrovanou zmínku o T. G. Masarykovi. Odehrálo se to po 7. březnu 1945, teprve od července 1944 Jerie Křenka zastupoval. Bylo třeba okamžitě dát vědět ostatním pražským farářům. Situace na venkově byla jiná, ačkoli např. senior Emil Pokorný v Sázavě nad Sázavou byl též zatčen na základě udání. Prosetínský farář Josef Staněk ve svých pamětech uvedl, jak právě biblické texty umožňovaly faráři, aby sebe i posluchače utvrdil ve víře v Boží ochranu a spravedlnost a pomoc, která nakonec zvítězí nad násilím, ale která také zavazuje k pomoci pronásledovaným a ohroženým. Sama se pamatuji, pod jakým tlakem psal můj strýc, farář Jan Dus kázání na přikázání „Nezabiješ!“. Bylo mi tehdy deset let a psal se rok 1942. Noviny byly plné seznamů popravených. Ale přikázání Nezabiješ patřilo do řady ostatních a Jan Dus je nemohl vynechat. Stačilo udání a na lístku napsaná vytržená citace…
Z toho, co jsem uvedla, je snad vidět, jak i vzpomínka pamětníka musí být v historické studii správě chronologicky seřazena a věcně posouzena. Pavel Hlaváč se však v „trapné kause“ neopírá o vzpomínku, ale o písemný doklad, který našel v archivu Synodní rady. Blahoslav Hrubý „na začátku prosince 1939“ požádal prý synodní radu o povolení k ordinaci. „Doufám, že se ještě před vánocemi podívám do Československa a budu mít příležitost projednat ústně tuto i jiné otázky.“ Pavel Jerie poukazuje na to, že Československo v té době už neexistovalo. Nad to 1. září téhož roku Německo napadlo Polsko a Anglie a Francie v zápětí na to vypověděly Německu válku. Chtěl se snad B. Hrubý pod záminkou ordinace vrátit do okupované země? Bylo to vůbec přes hranice států v té době možné? Nejde o špatně opsané datum, o rok 1938? Že by byl Blahoslav Hrubý tak dezinformován? A je tu na místě srovnání žádosti B. Hrubého, který v té době intenzivně pracoval ve Francii pro uprchlíky, s rodinami farářů, kteří působili na území Protektorátu?
Děkuji Pavlu Jeriemu za věcné připomínky. Jsou nám všem podnětem k zamyšlení, „pakli by ty věci tak byly“.
Omluva a oprava
Opravuji chybně uvedený rok žádosti Blahoslava Hrubého o udělení ordinace. Nebylo to L. P. 1939, nýbrž o rok dříve, tedy L. P. 1938. Za zavádějící chybu se omlouvám.
Více jsem toho psát do Protestanta nechtěl. Když nyní rozšířila čtenářský ohlas na mé články v Protestantu sestra Milena Šimsová, která mne v milém průvodním dopísku povzbuzuje, abych se nenechal odradit „od dalších historických výzkumů“, připojím přece pár poznámek.
Osudný překlep v osudném letopočtu (co všechno jen se mezi vánocemi 1938 a vánocemi 1939 událo nejen u nás, ale i v Evropě!) jsem udělal já. Nesu tedy odpovědnost za chybu, ale tím i za zajímavé ohlasy, které rozproudila. P. Jeriemu děkuji, že připomněl důležitý dobový kontext, který ještě M. Šimsová upřesnila. Jemu i ostatním čtenářům se omlouvám za ten zavádějící překlep.
Že se jedná o překlep a nikoli můj omyl, dokládám citátem ze své práce o Blahoslavu Hrubém v publikaci Osobnost v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století (CDK Brno 2006, s. 564):
V archivním fondu YMCA jsem nalezl, kromě podpisů Blahoslava Hrubého na prezenčních listinách různých ymkařských akcí, dva zajímavé dokumenty o něm.
Prvním je narychlo psaný krátký dopis bez data na útržku cyklostylového papíru, na jehož potištěné straně je část pozvánky na schůzi Československého výboru mládeže, která se konala 28. dubna 1938. Částečně konspirativní dopis poslal Blahoslav Hrubý z Berlína, zřejmě v lednu 1939, svým přátelům do Akademické YMCA. „Milí soudruzi, nemohl jsem zde zjistit Šimkovu adresu v Anglii. Mám jí velmi zapotřebí, pošlete mi ji laskavě obratem – na papíře bez záhlaví – na adresu: Herrn Kupka, Berlin Reinickendorf Ost, Provienstr. 61. Děkuji Vám. Na shledanou. Srdečně Hrubý.“ Z jiného jeho dopisu víme, že na vánoce 1938 přijel z Paříže domů, k rodičům, kde se naposled viděl se svým otcem. V lednu se vracel do Paříže ke své farářské, charitativní a organizační práci. Zvolil si však dosti nebezpečnou trasu přes „hitlerovo doupě“. Jistě ji zvolil proto, aby se „pod lucernou, kde je největší tma“, sešel se svými demokratickými přáteli. Druhým, pozdějším dokumentem je dvoustránkový Zápis ze schůze Akademické YMCA, která se konala 4. července 1945. „Blahoslav Hrubý, kapitán armády USA vypravuje, co zažil od svého posledního pobytu v ČSR v lednu 1939.“
Nepovažuji se za historika, takové ambice jsem nikdy neměl. Výše zmíněná práce by se amatérskou historickou studii nazvat dala, tam však úsloví, která mi Milena vytýká, neužívám. Úřední šimlové tam neřehtají, nikdo tam nic nepáchá, ani nepeče. Ovšem články v Protestantu jsou docela jiného žánru. V tomto evangelickém, původně manufakturním periodiku používám hovorová a někdy i expresivní slova a úsloví vědomě. Patří k mému „literárnímu stylu“. Naznačují většinou něco negativního, zavrženíhodného. Užívám jich, když chci kritizovat nebo ironizovat pojednávanou záležitost, která se přitom týká kontroverzních témat a neblahých událostí.
Jsem Mileně Šimsové vděčný, že dvakrát zmiňuje svého strýce a mého faráře, vzácného, mírného a přitom statečného člověka. Nepamatuji se, zda jsem byl jako tříletý chlapec s rodiči v kostele v Kutné Hoře, když za heydrichiády kázal Jan Dus na přikázání „Nezabiješ!“ Již to samo stačilo, tváří tvář seznamům popravených. Ani nebylo třeba aktualizací, aplikací, ilustrací, skrytějších či méně skrytých narážek. To všechno však k věrnému kázání patří! Aby nebylo bezzubé (sic), ustrašené, nudné, liché, sterilní, nevěrné.
Nepamatuji se, ale vím, že za války a v padesátých letech hrozilo farářům, kteří kázali Slovo Boží svobodně a směle, velké nebezpečí. Nám se potom, „v krásných (?) šedesátých letech“ poněkud ulevilo. Když po okupaci lidé nehodní spustili normalizaci, bylo to zase horší, ale ani tehdy se již nepopravovalo, jen se měnila exegeze a lámaly charaktery. Ani po Chartě 77 nešlo o krk, pouze se sčítaly výhody a nevýhody.
Pamatuji se až moc dobře, jaké bujaré řehtání úředních i neúředních šimlů se v sedmdesátých a osmdesátých letech neslo českou a moravskou evangelickou krajinou: „neohrožovat církev“, spolupracovat s režimem na kdečem, hlavně však – kázat „čisté evangelium“, ať je u nás klid a ve světě mír. Mě se zdá, nejen podle toho, co se nám z té doby vleče, že tentokrát se to prostě neosvědčilo.
Pavel Hlaváč