Většina z nás neprostudovala azylový zákon. Stačí však mít otevřené oči a uši, abychom si všimli, že se u nás v azylové proceduře často nepostupuje správně a že to odnášejí zejména ti nejslabší mezi uprchlíky. Škoda že právě je, ženy, děti, rodiny, je vidět a slyšet tak málo nebo zkresleně. Protestant otiskl zhruba před rokem několik textů o občanském protestu proti rušení elektrických zásuvek v tzv. pobytových střediscích ministerstva vnitra pro žadatele o azyl. Kdo jste podepsali petici Chtěli byste žít bez rádia a noční lampičky?, měli byste se dozvědět, jak to bylo dál.
25. ledna 2005 vydala Rada Vlády ČR pro lidská práva stanovisko, v němž se praví, že rušení zásuvek v pokojích je nepřípustné. Z mé korespondence s úředníky ministerstva vnitra vyplynulo pozvání do některého uprchlického tábora, a tak jsme s Marií Kaplanovou, předsedkyní české sekce organizace ACAT (Křesťané proti mučení), navštívily začátkem března Červený Újezd a mou zprávu vzápětí zveřejnil Respekt, nezkrácenou naleznete na http://www.acat.ecn.cz. Ministru Bublanovi jsem napsala: „Nadále zastáváme názor, že starost o bezpečnost elektrických instalací neopravňuje k tomu, aby lidem k nim byl v obytných místnostech odepřen přístup. Občasná kontrola, zda nedochází k nebezpečným manipulacím se zásuvkami, se nám jeví jako menší narušení soukromí nežli jejich odstranění.“ Koncem srpna jsem se dozvěděla od Věry Roubalové dobrou zprávu: ředitelka Správy uprchlických zařízení prohlásila, že od Nového roku se v Kostelci budou instalovat zásuvky. (Tam je nezaslepovali, tam opravdu nebyly už tehdy, kdy ministerstvo vnitra přebíralo a upravovalo budovu kasáren.) Věra Roubalová koncem léta trpce konstatovala, že rodinám, které v Kostelci žijí, připadá nepochopitelné, že musí čekat do Nového roku. Otiskujeme nyní její článek o tom, jak to vypadá teď, v únoru.
Monika Žárská
Opět elektrické zásuvky v uprchlických táborech
Po zrušení uprchlického tábora v Červeném Újezdě pokračuji v pořádání multikulturních skupin v táboře v Kostelci nad Orlicí. Toto azylové zařízení bylo v té době poloprázdné, ale v poslední době se hustě plní, neboť sem Správa uprchlických zařízení MV (SUZ) přemísťuje žadatele o azyl z jiných táborů. Ty se postupně zavírají, nebo už neslouží výhradně žadatelům o azyl. Kostelec se stává největším azylovým zařízením v ČR.
Ve středu 1. 2. 2006 jsem přijela s kolegyněmi z Poradny pro uprchlíky do Kostelce. Právě tam přijížděl autobus z uprchlického tábora Bělá-Jezová a z něho mi mávaly známé tváře. Byly to ženy, které znám většinou již z našich ženských multikulturních skupin v Červeném Újezdě a poté i z Bělé-Jezové, a jejich rodiny. Objaly jsme se na chodbě tábora, rády, že se zase vidíme, ale i smutně, protože se vidíme právě zde. V pokoji jsme se posadily na kovové postele. „Tady teď budeme dál roky čekat?“ – rozmáchlým gestem ukazují svůj pokoj, do kterého se vchází přímo z chodby – je přeplněn kovovými postelemi a hlavně v něm nejsou, jako v žádném pokoji, elektrické zásuvky. Na celou chodbu, kde žije kolem padesáti uprchlíků z celého světa a s velmi různými osudy, jsou jedny ženské a jedny mužské záchody (ženský s jednou mísou a dvěma tureckými záchody) a sprchy, kde někdy teče teplá voda. Pro celou chodbu je také společná jedna místnost se dvěma sporáky, mikrovlnou troubou a hlavně elektrickými zásuvkami. Na chodbě zásuvky jsou: zde se žije, nabíjejí se tu mobily, pouští muzika. Po chodbách stále přechází bezpečnostní služba, jako ve vězení. Televize je pro celou chodbu v jedné ohromné místnosti s dřevěnými lavicemi, její zvuk se tam tříští. Takto tu žijí uprchlíci od roku 2000, kdy se objekt kasáren přebudoval, to znamená přepažil sádrokartonovými deskami na řadu sousedících pokojů bez zásuvek. Od sousedů je tedy vše slyšet, křik dětí, hádky i intimní život. V táboře je sice moc pěkné dětské centrum, keramická a šicí dílna a jiné pěkné táborové vymoženosti, ale pro dlouhodobý rodinný život to prostředí rozhodně není.
V pokoji mi jedna z uprchlických rodin zoufale shrnuje svoji pouť: Nejdříve jsme byli v Červeném Újezdě, kde se podmínky stále vylepšovaly a žili jsme jako lidé (SUZ tenhle tábor napřed za velké peníze nechala rekonstruovat, v dubnu 2005 jej však bez ohledu na to nechala zavřít). Pak jsme žili v Bělé. Jedna až dvě rodiny měly společnou předsíň, záchod, sprchový kout a hlavně pěknou kuchyň. Pokoje měly sice zaslepené zásuvky, ale z kuchyně jsme si mohli do pokoje natáhnout prodlužovačku. V poslední době jsme dostávali peníze na vaření a bylo úžasné zvát rodinu ke společnému stolu, k našemu tradičnímu jídlu a hospodařit si sami. Tady v Kostelci zase budeme chodit na jednotné jídlo do společné táborové jídelny. Dřívější soukromí bude rodinám citelně scházet. (Vzpomněla jsem si na jednu „drobnost“. Jedna muslimka mi nedávno říkala, že se strašně stydí, když ji muž vidí jít na záchod – je tak tradičně vychovaná. A tady v Kostelci ženy chodí na záchod přes celou chodbu, kde nějací muži stále postávají, protože zde se žije nejvíce právě na chodbách.) Seděli jsme na postelích se skloněnými hlavami. Měla jsem hrozný vztek. Ne na personál tábora, ten se snaží a dělá co může. Ale na ten nesmyslný systém. Od začátku roku 2004 upozorňují petice občanů, média, poslanci, zástupce ombudsmana, Rada vlády pro lidská práva a jiné organizace na nesmyslnost postupu SUZ, která hájila odstraňování zásuvek z pokojů uprchlíků. Na podzim roku 2005 prohlásila ředitelka SUZ na Výboru pro práva cizinců Rady vlády pro lidská práva, že v Kostelci budou zavedeny elektrické zásuvky na pokojích žadatelů. Ale… Druhý den po návštěvě tábora v Kostelci mě v práci očekávala odpověď na můj dopis od ředitelky SUZ paní Miluše Dohnalové. Píše vněm, že vzhledem k administrativnímu postupu „mohou být rozvody elektřiny v Kostelci nad Orlicí provedeny nejdříve v druhé polovině roku 2006.“
Stále nosím v hlavě ty uprchlíky z Kostelce a na to, jak se za několik let pobytu v našich uprchlických táborech cítí.
Věra Roubalová 4. 2. 2006
Poradna pro uprchlíky, koordinátorka projektu multikulturních skupin Kruhy