12. května 1972 zemřel uprostřed pilné práce „osamělý rytíř“ František Michálek Bartoš (1889–1972), jedna z velkých postav české historiografie 20. století i dějin dnešní Evangelické teologické fakulty UK v Praze. Připomeňme si jej krátce několika jeho porůznu posbíranými a neuměle sestavenými slovy:
Vyrostl jsem bez otce, bez autority a v ovzduší duchovně tak opozdilém, že jsem se musil vzbouřit, jakmile jsem trochu vyspěl. To vše zanechalo v mé povaze stopy téměř nevyhladitelné a učinilo mě hranatým, tvrdým a těžko přizpůsobivým a stupňovalo se ještě téměř chorobně tím, že mě moje zásady i názory odsuzovaly téměř k osamocenosti.
Na gymnásiu v Mladé Boleslavi získal jsem nemálo zvláštní laskavostí C. M. Sychry, jenž živil můj sklon k historii, přece však bylo pro mne požehnaným převratem, když se s námi odstěhovala matka do Prahy. Pozbyl jsem tu brzy víry, v níž jsem vyrostl, našel však zase novou poznáním TGM, jenž se mi stal jedním z nejpřednějších mužů.
Na Karlově universitě měl jsem vynikající učitele v předních historicích školy Gollovy. Přilnul jsem k Václavu Novotnému, jenž přitahoval osobní ušlechtilostí i velikostí díla, a na jeho podnět i za jeho vedení stalo se mi životním úkolem studium doby husitské. Na doporučení Gollovo a podporou České akademie bylo mi dopřáno dokončit studia ve Freiburku, kde jsem spolupracoval na velikém díle o koncilu kostnickém dobrého pana Finka, a to mi dopomohlo k tomu, abych po návratu se mohl uchytit v knihovně Národního musea prací o soupise jejích rukopisů. Vstoupil jsem tím na 3 roky do ústavu, jenž mi vždy připadal jako vznešený monumentální pomník národní obětavosti, která jej postavila především, a zároveň úcty a lásky našeho národa ke kultuře. 1. světová válka, která vypukla krátce po mém vstupu do Musea, otevřela mi do necelého roka také střední školu, na níž jsem pak působil 16 let.
Byl jsem nevalným pedagogem, a tím vděčněji vzpomínám kolegů, ředitelů, inspektorů a ovšem hlavně dívek i chlapců, které jsem směl učit, za jejich shovívavost, porozumění i oddanost, jakou mi zachovali často i po letech.
V pravou chvíli se mi dostalo zásluhou profesorů Hrejsy a Žilky docentury na Husově fakultě, a tím nejen jakéhosi pojištění svých úlev, ale i ovšem nevelké naděje v odchod ze střední školy, která mě začala těšit tím více, čím volněji jsem mohl pracovat vědecky. Teprve roku 1931, když mi bylo již 42 let, byl jsem jmenován profesorem na Husově fakultě, jíž přebyla mimořádná profesura, pro kterou nikoho neměla. Tím nastalo pro mne 7 let pohody, neporušené než zcela ojedinělými a nepatrnými polemikami, k nimž jsem býval nucen tak často dříve. Nakonec po jmenování řádným profesorem Husovy fakulty v roce 1937 a po smrti Pekaře dosáhl jsem i členství České akademie.
Rozloučení s fakultou v říjnu 1960 nebylo snadné, ale nikdy jsem odchodu z fakulty nelitoval a hleděl se jí odvděčit raději tím, co na mne doléhalo již neodbytně, napsáním „Husitské revoluce“. Za její dokonání dostalo se mi roku 1966 neočekávané pocty: jmenování dopisujícím členem londýnské Royal Historical Society. A brzy nato podobné pocty i doma, a to udělením zlaté plakety Františka Palackého na slavnosti, vykonané v den 170. výročí jeho narozenin 14. června 1968 v ČSAV.
Teprve v pozdním věku, přemýšleje o vlastním životě, pochopil jsem a naučil jsem se vážit si tak porozumění a shovívavosti, těch vzácných forem lásky člověka s člověkem, jejichž hodnota pro život mi vysvitla až snad příliš pozdě.
Vlastní mé vědecké dílo zůstalo daleko toho, co mi tanulo na mysli, a nedorostlo velikosti jako např. dílo hlavního mého učitele Václava Novotného, z jehož rukou jsem přijal odpovědný ten úkol. K tomu, co jsem chtěl vykonat zejména v oboru studia husovského a husitského, vykládal jsem namnoze jen náběhy a někde jsem v soupise Husova literárního odkazu položil sotva základy. Než nesluší mi zde působit na soud, který má právo vynést o každém veřejném pracovníku jeho národ.
Neměl jsem život lehký, prožil 2 války i když ne v poli, léta kruté války občanské, unikl nejednou jen o vlásek smrti neb umírání milostivou ochranou ruky Boží, a i když jim snad nakonec neuniknu, smím doufat, že mě bude sílit vědomí, že ta smrt prospěje tomu, co mě přežije, vznešeným myšlenkám, jimž jsem se snažil sloužit a za ně bojovat.
Pohřeb profesora Františka Michálka Bartoše se konal v úterý 16. května 1972 o 15. hodině ve velké obřadní síni pražského krematoria ve Strašnicích. Provázela jej píseň začínající slovy: „Pán Bůh je síla má, všecka obrana má! Bezpečně má státi, aniž se lekati duše má.“
Text je koláží několika vět autobiografické knihy FMB „Vzpomínky husitského pracovníka“ (Kalich, Praha 1970) a textu několika rukopisných konceptů FMB, uložených v Knihovně F. M. Bartoše v Praze. Zásadní data o zmiňovaných osobách a jejich vlivu na FMB nalezne čtenář rovněž ve výše uvedené knize.