28. 1. 1970 se sešlo plénum ÚV KSČ, aby vyhlásilo výměnu stranických legitimací. Pod tímto nevinným názvem se uskutečnila druhá největší čistka v této straně. (Za první, v roce 1929, z 138 tisíc členů zůstalo 21–30 tisíc.) Nyní 147 tis. členů KSČ vystoupilo samo, 71 tisíc jich bylo vyloučeno, 391 tisíc vyškrtnuto. Současně se k pracovně politickým pohovorům předvolávali nestraníci zaujímající jen poněkud významnější místa (např. všichni učitelé). Odhaduje se, že svého postavení, nebo práce vůbec, bylo zbaveno na 140 tisíc lidí.
Cílem této široce založené teroristické kampaně bylo přimět československé občany, aby se odřekli toho, co ve své zdrcující většině v srpnu 1968 zastávali – odmítání sovětské okupace, trvání na nové československé politice směřující k demokracii.
A před třiceti lety vskutku zaměstnanci a důchodci (prakticky jediným zaměstnavatelem byl stát) ve své většině, ne již zdrcující, nicméně přece jen daleko převládající, své někdejší přesvědčení zapřeli.
V tomto masovém aktu, ne pouze v tolikrát znovu připomínaném selhání politiků, koření ona duchamornost následujícího normalizačního dvacetiletí a výdrž naší republiky jako poslední bašty brežněvismu ve střední Evropě. Odtud také přezírání, ne-li přímo pohrdání zápasem roku 1968 ze strany náhle vzplanuvšího polistopadového pravicového životního pocitu. Ten se od minulosti, jež by mu hrozila zproblematizováním, ohradil tlustou čarou, jako by se útlé květince demokracie mohlo dařit, utnou-li se její kořeny. Proto i zabydlenost KSČM na naší nynější politické scéně. Člověk se nerad vydává na cestu, jež by mu připomněla vlastní selhání.