25. prosince roku 800, o největším křesťanském svátku, když Karel se ve vatikánské basilice zvedl od modlitby u hrobu sv. Petra, vsadil mu papež Lev III. nenadále na hlavu připravenou zlatou korunu a přítomný římský lid pozdravil krále jako císaře (K. Stloukal). Karel Veliký, král Franků a Langobardů, byl papežovým počinem nepříjemně překvapen, zamýšlel se prohlásit císařem sám. Tak se již, zatím v samém zárodku, projevil základní rys evropských dějin: Žádná moc neměla v nich nabýt postavení bezkonkurenčního hegemona.
Karlem Velikým začíná existence západní středověké Svaté říše římské, jejíž území se za prvního císaře až překvapivě blížilo rozsahu Montánní unie z roku 1952, tvořené Itálií, Francií, západním Německem a Beneluxem, což byl první krok k nynější EU.
To, co se nazývá karolinskou renesancí, bylo úsilí o politické a kulturní navázání na antický Řím, již v křesťanském hávu, a současně ukotvení nových, feudálních pořádků založených na osobních vztazích lenního pána a leníka, dvou mužů zavázaných si navzájem věrností. Šlo o významný krok na cestě západoevropské (a později i středoevropské) historické anomálie, na procesu vzniku Evropy samé, jako prostoru, kde se vedl zápas o odpovědnou svobodu.