17. září 1990 přijal čs. parlament scénář ekonomické reformy předložený federální vládou. Šlo o současné uvolnění cen uvnitř státu i v zahraničním obchodě, o devalvaci koruny o 80 % a navíc ještě i o souběžnou privatisaci. Tato šoková terapie se rovnala faktické měnové reformě, i když s časově rozloženými důsledky. Vyšší ceny znamenají totéž, co méně peněz.
V principu se sledovalo žádoucí snížení dosavadní výroby pro výrobu, avšak za programového neoliberálního nezájmu o konkrétní hospodářskou vládní politiku pouhé plošné omezení finančních zdrojů nepřivedlo podniky k lepšímu hospodaření.
Právní nezajištění transformace nebylo nedopatřením, jež se do jinak správného konceptu vloudilo. Vyplývalo z rozhodnutí postupovat rychle a bez starosti o to, co se děje v podnikové sféře.
Při tom Bayerische Vereinsbank tehdy konstatovala že Československu potrvá ještě dobrých 20 let, než se podaří vyrovnat existující propast dělící je od Rakouska, a ministr hospodářství české vlády, Jan Vrba, varoval: Nesdílíme názor, že privatisace zmůže jaksi automaticky vše sama, aniž jí bude pomoženo rozumnou a promyšlenou politikou vlády… Je realisována bez předchozí řádné normativní úpravy. To ještě více otvírá dveře spekulativním zájmům.. (FN, 18. 3. 1992)