Sedím na dvorku a mám na sobě sako a bílou košili. To v rámci připravovaného happeningu, který má upozornit, že slušnost je domy užívat k bydlení, ne ke spekulaci („Squatting je slušnost“ hlásal jeden z transparentů vyvěšených z oken domu). Sleduji, jak dům postupně ožívá, jak se pustý dvorek mění v kulturní prostor a jak vznikají malé zárodky sousedských vztahů.
Krásný dům ze 16. století na luxusní adrese Pohořelec 24 chátrá nevyužíván přibližně od roku 2005, kdy se stala vlastníkem firma CPI Radovana Vítka. Obsazen byl v sobotu 31. srpna v rámci akce Vzpomínky na budoucnost, která začala dopoledne na Letné hudebním festivalem a pokračovala souběžným obsazením asi desítky prázdných domů v celé Praze. Cílem akce bylo připomenout dvacetileté výročí obsazení legendárního pražského squatu na Ladronce a upozornit na přetrvávající problémy s chátrajícími domy v Praze, ale i na širší kulturní, sociální a politickou problematiku spojenou s nakládáním s nemovitostmi v hlavním městě. Obdobná akce s názvem Kulturou proti chátrání se paralelně odehrála v Brně.
Večer se sjíždí na Pohořelec čím dál víc lidí z ostatních obsazených domů i dalších, kteří se o akci doslechli od kamarádů nebo z médií. Nakonec může být v domě na dvě stě lidí. Po promítání filmu začíná veselá, ale vcelku poklidná párty s reprodukovanou hudbou, v průchodu do dvora vzniká improvizovaný bar a přijíždí dodávka s matracemi a propan-butanovými vařiči, první nadšenci se zabydlují v prostorách domu. Ve všeobecné euforii padají první návrhy na obsazení a využití domu, především pro nekomerční kulturní činnost a sociální bydlení. Mezi lidmi se řeší, proč stále ještě nepřijela policie. Kolem domu sice v pravidelných intervalech krouží policejní vozidlo, ale nic se neděje. Se stoupající euforií se začínají řešit i první praktické záležitosti a na neděli v jedenáct hodin je svolána do domu schůzka, na které se má řešit, co dál.
K plánované schůzce už ale nedošlo a během neděle policie na základě hlášení majitele objekt vyklidila. Zásah proběhl celkem v klidu, jen s drobnými potyčkami a za marných protestů přihlížejících. Noví obyvatelé domu byli zatčeni, ale odpoledne znovu propuštěni.
Když jsem si pročítal zprávy na internetu a vzpomínal na společné nadšení předešlého dne, skoro jsem se zastyděl, že jsem se nechal naivně strhnout nerealistickým snem. Vždyť dům má svého majitele a bylo jasné, že policie bude chránit jeho zájmy. Jenže s majitelem i jeho zájmy je to dost prapodivné. Prázdný dům na Pohořelci měl na schránce seznam 83 firem, které v něm oficiálně sídlí. Když si člověk prošel krásný dům a přečetl si seznam sestávající z absurdních variací několika názvů (CPI Alfa, CPI Beta, CPI Delta, Marissa South, Marissa North, Marissa West), měl také pocit, že žije v nějakém snu. Ale spíše v absurdní noční můře podobné Kafkovým povídkám. Problém je, že tito iluzorní obyvatelé objektu zasahují do naší lidské reality více než citelně. Pro opravdové obyvatele vedle nich už opravdu není místo. Je asi na čase si říci, co je sen a co je realita. Nebo spíše, zda se naše realita nestává absurdním snem a zda není na čase vtisknout jí novou tvář. Ne nutně nějakou radikálně revoluční. Stačí takovou, v níž budou v domech bydlet lidé a ne jen nápisy na dopisních schránkách, v níž bude místo pro normální sousedské vztahy a kde bude vznikat kultura jako prostředek sdílení a obohacování sebe i ostatních. Nebo i to už je radikálně revoluční? Možná ano, ale možná taky ne. Kromě vesměs pozitivních reakcí kolemjdoucích a celkem rozumného zobrazení událostí v středoproudých médiích (ve srovnání se scestnými reportážemi z vyklízení squatu Milada!) akci pochválil třeba také člen Klubu za starou Prahu Jan Bachtík. Jsou různé způsoby, jak s neutěšenou situací něco udělat. Od změn legislativy přes lepší bytovou politiku obcí až po změny pohledu na squatting v obecném povědomí. Jít by to mohlo. Ale kromě odvahy vylomit zámek na zamčených dveřích to bude chtít také odvahu prolomit mnohá ideologická klišé, která opanovávají naše myšlení a k životu slouží stejně málo jako momentálně dům na Pohořelci.