čteme na titulní straně knihy Adama Czukáse (Mlýn 2022), předsedy komise pro reformu správy církve, která byla zřízena 5. 5. 2020 synodní radou ČCE.
Recenzentův pohled do historie
Američtí puritáni v 17. století by zřejmě publikaci o právním řádu církve přivítali, protože v jednom dokumentu státu Massachusetts (1648) vyznali, že společenství bez práva je jako loď bez plachet a kormidla. Možná by podotkli, že Bůh si nepřeje anarchii, ale upřednostňuje ochranu obce spravedlivým právem. Martin Luther by ji roku 1620 hodil na hranici hořících knih na universitním nádvoří ve Wittenbergu. Hořela by spolu s jednou klasickou učebnicí dogmatiky a souborem knih římského práva. O pár let později by ji naopak přivítal, protože již byl přesvědčen o potřebnosti práva pro život zemsky organizované církevní správy. Roku 1630 již doporučoval Spenglerovu učebnici práva na universitě ve Wittenbergu, a též přestal mluvit o právnících jako špatných křesťanech a nepřátelích Krista. Letničně orientovaní věřící v minulosti i přítomnosti považují církevní právo téměř za nadbytečné, Duchem svatým málo fundované, a proto málo potřebné pro jejich společenství. Ten, kdo hledá nové impulsy pro novou spiritualitu, popř. novou liturgii se bude zklamaně ptát, co že má právo společného s evangeliem a misijním zájmem o člověka. Publikace možná zaujme příslušníky nejstarší generace, zejména evangelické signatáře a sympatizanty Charty 77 a též pravděpodobně věřící odchované písničkami Pavla Dvořáčka, Svatopluka Karáska, Bohdana Pivoňky, Miloše Rejchrta, Karla Trusiny. Možná si při četbě zavzpomínají na různá církevně správní nedorozumění a lidsko-právní průšvihy minulého století.
Znalci historie nad rámec knihy připomenou, že česká reformace díky Husovi a Komenskému nepohrdala právem a že stále zůstává nevyřešený teologický rébus, proč jedna reformační církev trvala na svém názvu Jednota bratrská zákona Kristova. A připomínají, že zajímavější než stálé přemítání nad krátkostí či délkou názvu naší církve je luštění legitimnosti názvu Jednota bratrská zákona Kristova, protože zřejmě tehdy nešlo o hledání a vytváření Kristova právního systému, spíše hledali tóru, tj. učení Kristovo.
Potíže s církevní titulaturou
Autor knihy uvádí, že někteří církevní funkcionáři s povzdechem podotýkají, že naše církevní titulatura není kompatibilní s titulaturou ostatních církví. Může a nemusí to být nedostatek. Titulatura nepřeložitelná do angličtiny či němčiny se může stát výzvou k novému zamyšlení, co je smyslem církevně správních funkcí a zda či jak podporují naši dnešní náboženskou angažovanost a zda není zapotřebí transformovat a rozvíjet staré řády a zároveň vytvářet novou titulaturu, jak se už několik let vlastně děje. Je zjevné, že nové pokusy o výstižnou titulaturu odpovídají nově vyvstávajícím úkolům. Být biskupem (funkcionář se soudcovskými atributy – od 4. století; věroučně dozorující funkcionář; v reformačním luterství byl otec biskupem svých vlastních dětí) či být presidentem (privilegovaný reprezentant) není záviděníhodné a navíc jde o tituly, které odpovídají nábožensko-společenským poměrům, které dnes v církvi neakceptujeme. Přiřknout někomu biskupský či prezidentský úkol je jistě zbytečné. Že to dělají jiné církve? Svědčí to o jejich porozumění či neporozumění evangeliu?
Recenzentův exkurz: Fenomén práva dle Zásad ČCE (1968)
Klíč k porozumění k fenoménu církevního práva nalezneme v Zásadách ČCE (1968), zejména v pasáži vypracované Boženou Komárkovou (III/6. Instituce, právo a stát). Vysvětluje zde, proč je právo důležité pro život každého společenství a proč každá generace má vždy znovu revidovat právní řád církve a stále zkoumat právě platné pojetí spravedlnosti společnosti, v níž žije. Jde o úkol, vyvěrající z překvapivého teologického rozpoznání, že křesťan vidí souvislost mezi pozemským právem a spravedlností Boží. Proto „je křesťanu právo znamením boží péče o člověka, a tedy více než pouhá lidská dohoda.“ K tomuto tvrzení můžeme přitakat, uvážíme-li, že žijeme celkem spokojeně ve společnosti, v níž jsou sporné kauzy a zákony měřeny s konečnou platností s ohledem na Ústavu ČR a Listinu práv a svobod. Tyto dva základní dokumenty mají pro dnešní společnost normativní autoritu. Proto Komárková říká, že křesťan „je odpověden za ryzost právního řádu a obnovu spravedlnosti ve společnosti víc než jiní občané. Ve svých občanských funkcích se zasazuje o dokonalejší právo a spravedlnost pro každého.“ Věřící člověk má tedy brát vážně společenskou spravedlnost a zároveň si vytvářet církevně-správní nařízení, která neodporují společenské spravedlnosti a jsou garantované dvěma ústavními dokumenty.
Legitimní spor státního práva s církevním právem (první pokračování exkurzu)
Církevní právo naší církve i církevní právo římsko-katolické církve, tedy obě práva jsou lidským výtvorem a nejsou kvalitativně lepší než sekulární právo. Církve uznaly platnost státního zákona o církvích a náboženských společnostech z roku 2002, respektive jeho Ústavním soudem revidovanou formu z roku 2003. Což např. znamená, že církevní funkcionář musí za určitých okolností porušit zpovědní tajemství nařízené církevním právem, popř. povolávací listinou, protože jeho neporušením za přesně taxativně vyměřených okolností by se stal spolupachatelem deliktu s dalekosáhlými důsledky pro jiné občany. Musí proto porušit církevní nařízení, ač mu to zakazuje církevní zákon. Porušení je v tomto případě nutné, protože v těchto výjimečných případech se církevní právo stává nespravedlivým nařízením, a nespravedlivý zákon se nesmí uposlechnout. Spravedlnost je jen jedna. Právě ta, která je garantovaná Ústavou ČR a Listinou práv a svobod. Církevní právo není výronem Ducha svatého, je lidským výtvorem, který má za určitých okolností omezenou platnost.
Samozřejmě, že pouze církev má právo vytvořit si svoje spravedlivá pravidla, a ta nesmí být diskriminační – pak do nich nemá stát právo zasahovat, o což se stát pravidelně a důsledně snažil v totalitních a absolutistických režimech.
Rozlišujme zákony spravedlivé od nespravedlivých (druhé pokračování exkurzu)
Svědomí zjitřené evangeliem rozlišuje zákony spravedlivé od diskriminačních či privilegujících, a tyto nespravedlivé odmítá. V tomto ohledu Komárkové přitakává Martin Luther King, ale i Tomáš Akvinský či Aurelius Augustin. Z české reformace Jan Hus a Jan Amos Komenský. Aktivisty se zjitřeným svědomím a empatickým myšlením i jednáním nazývá evangelium nazývá spravedlivými. Dokonce se odváží říci podobenstvím o posledním soudu (Mt 25,31–46), že spravedlivými se mohou stát i příslušníci jiných náboženství a tedy i příslušníci jiných národů. List Filemonovi hovoří o nutnosti porušit římské otrokářské právo a též o nutnosti porušit starozákonní právo, které nakazovalo nevracet uprchlého otroka ke svému majiteli.
Církevní zřízení vyrůstá z teologické reflexe
Předchozí teologická odbočka dovoluje porozumět některým kauzám, které popisuje ve své studii Adam Csukás. Požadoval-li stát (1963) po církvi, aby přeformulovala církevní zřízení tak, aby člen církve odsouzený za nějaký delikt byl automaticky také vyloučen z církve, pak církev tehdy prokázala, že její svědomí je zjitřeno evangeliem a nepřistoupila na nátlak. Do Zásad ČCE (tato teologická reflexe vznikala mezi 1963–1965) dokonce vepsala vyznání, že pro „křesťana zůstává i odsouzený zločinec bratrem, za kterého je odpověden a odporoučí jej Božímu i lidskému odpuštění.“
Spravedlnost je jen jedna, proto naše církev nemá na rozdíl od jiných církví církevní soud, ale pouze pastýřkou radu.
Zápas o svobodu církve
Díky biblickému pojetí spravedlnosti a demokratickým principům řízení společnosti je zřejmé, proč měli autoři petice 31 signatářů (1977) morální i občanské právo podat své podání Federálnímu shromáždění a proč se tedy synodní senior Václav Kejř zásadně mýlil, když jim tuto aktivitu slovně i písemně upíral. Měli na to právo podobně jako SČED, který si v šedesátých letech mohl stěžovat státní správě, aniž by se musel synodní rady ptát, zda smí nebo nesmí takový list psát. Navíc argument, že signatáři dopisu nejednali v souladu církevním řádem a svou petiční aktivitou obešli synodní radu, se stává pochybný po formální stránce, protože ani synodní rada vždy nehledala oporu v církevním právu. Důtky s výstrahou vyměřila farářům podle zákoníku práce (Zákon 65/1965 Sb., § 77) – jak upozorňuje Adam Csukás, protože nemohla trestat retroaktivně faráře pomocí nově vytvořeného kárného řádu. Ministerstvo tlačilo, tak církevní vedení potrestalo faráře podle sekulárního práva, které v taxativním výměru nemělo vyloučení z práce, ale pouze udělení důtky s výstrahou. Nemohlo tak dojít k horšímu trestu, který si zřejmě přála státní správa. Proč v té době synodní senior Václav Kejř podepsal Antichartu spolu s více než sedmi tisíci umělci, herci, zpěváky, architekty a dalšími kulturními pracovníky, na to nám církevní korespondence nedá odpověď. Smíme však zjistit, pod jakým politickým tlakem se kulturní a náboženští pracovníci ponižovali před státní správou v čele s Karlem Gottem, Janem Werichem, Milošem Kopeckým a dalšími osobnostmi našeho národa. Osvětlí nám to kniha autorů Adama Drdy a Mikuláše Kroupy Normalizované životy (Post Bellum, 2017, s. 124–151).
Církevně-normalizační aktivity
Rozlišování mezi spravedlivým a nespravedlivým právem nám pomůže porozumět odvážným postojům synodního seniora Josefa Křenka uprostřed válečného stavu za nacistické okupace, kvůli kterým pak nemohl vykonávat svou funkci až do konce nacistické okupace.
Ve světle tohoto statečného postoje pak porozumíme, proč politické postoje synodní rady o třicet let později za sovětské okupace na počátku normalizace byly a stále jsou hodnoceny jako nelegitimní, jako sklouznutí k administrativním normalizačním praktikám, které nebyly podpořeny zákonem, nýbrž jen politickým nátlakem. Tuto nelegitimní cestu nastartoval dopis z 11. 2. 1972, který přestal argumentovat dodržováním zákonů a memorandy pro ministerstvo kultury, a místo toho nastolil strategii řízení církevního společenství administrativní cestou. Synodně radní dopisy začaly přejímat některé právě politicky žhavé názory ministerstva kultury. Dopisy se staly závaznými směrnicemi. Církevní právo šlo stranou a začal diktát administrativního řízení církve. Drtivá většina církve to přijala, byť s nechutí, a přijala stanovisko, že není legitimní obrany.
Normalizační štěpení církve
Dopisem z 11. 2. 1972 synodní rada zasela do církve sémě rozštěpení církve. Nikoliv až aktivity signatářů Charty 77 rozštěpily církev, nýbrž dopis z 11. 2. 1972. A dopis synodního seniora Václava Kejře z července 1977 do Ženevy v tomto duchu pokračoval. Přečetla si ho státní správa, jak bylo jejím zvykem (víme to jistě, protože jeho kopie i s originály dalších dopisů byla nalezena v archivu ministerstva kultury členy komise Cesta církve). Synodní senior informoval zastupujícího generálního tajemníka Conrada Raisera, že neposlušní aktivisté „narušují učení, řád a kázeň, a tím jednotu církve“. V období normalizace procházela naše církev největšími krizemi, nicméně jednota církve byla zachována. Nikdo z ní nebyl administrativně vyloučen, odepsán, ale spíše znechucen a zklamán a atmosféra nedůvěry a tajného informování státní správy pomalu prostupovala církevními strukturami. V tomto ohledu jsme prožívali rozštěpení, nikoli schisma. Církevní zřízení v tomto případě danou krizi neakcelerovalo, ač i takové pokusy se do synodních tisků uprostřed osmdesátých let minulého století dostaly.
Je tedy dobré znovu připomenout, že faktické rozštěpení bylo nastartováno již na počátku normalizace ostrakizováním těch bratří, kteří byli vedeni stejnými obavami jako Jan Palach, ale svůj protest chtěli vyjádřit svým občanským životním stylem, inspirovaným Zásadami ČCE (1968) a nikoli jednorázovou sebeobětí. Tak to interpretovala též Božena Komárková o pět let později v dopise synodnímu seniorovi Václavu Kejřovi Difficile est…, v němž vlastně zopakovala argumentaci ze Zásad ČCE (1968). Tři faráři – nezávisle na sobě – brali vážně slova kající církve, která zaznívala z církevních dokumentů konce šedesátých let. Respektovali základní teze Zásad ČCE (1968). Stále měli na paměti poselství 16. synodu (1969) Synod svému národu, např. Jan Zeno Dus je měl vyvěšené ve veřejné sborové vývěsce. Ostrakizovaní bratři faráři (Jan Zeno Dus, Miroslav Rodr, Vlastimil Sláma) byli státní správou kvůli svým antinormalizačním postojům zbaveni státního souhlasu k vykonávání duchovenské služby. Během několika měsíců následoval postih dalších farářů: Miloš Rejchrt, Jan Šimsa a další (viz Studijní edice synodní rady ČCE Cesta církve). Až dopis XXVII. synodu z 20. 6. 1991 zakončuje normalizační zápolení naší církve kající prosbou některých funkcionářů za svou normalizační činnost, že nepravdivé informovali veřejnost a tak zaváděli na scestí propagací reálného socialismu doma i ve světě. Je to málo? Pro zahraničí to možná stačilo – jako první krok, k dalším však již nedošlo.
Církevní zřízení v demokratické společnosti
Teprve po roce 1989 se na domácí scéně mohla rozproudit církevní debata o minulosti a nových úkolech církve. Komise 26. synodu (3. zasedání – listopad 1990) Cesta církve od roku 1945–1989 vypracovala krátký dokument Cesta církve od roku 1945–1989, který potvrdil, že ČCE byla státem normalizována a že se též vedení církve na normalizaci svých členů podílelo, což souznívalo s kajícím vyznáním 26. synodu, že „při svém zasedání v roce 1973 vzal na vědomí dopis synodní rady z 11. 2. 1972, který oslabil a smysl a význam poselství Synod svému národu, z roku 1969… Tentýž dopis obsahuje rovněž věty, které připomínají odstup od členů církve, kteří byli v nespravedlivém soudním řízení a teprve před zasedáním soudu…, „těmto členům církve se synod omlouvá.“ Synod se tedy za normalizování církve omluvil (v roce 1990). Dokument komise Cesta církve byl synodem schválen (1993). Bezprostředně byl vydán tiskem v nezávislém časopise Protestant a po pětiměsíčním zdržení též v Českém bratru, který byl a dosud je vydáván ústředím ČCE. Práce komise – zpětně hleděno – skončila debaklem, protože k celocírkevnímu rozhovoru nedošlo. Pokud ano, tak prosím čtenáře, ať o tom vydají svědectví. V té době nebyla v sekulární společnosti, a dokonce ani v naší církvi chuť hovořit o vinách, omluvit se postiženým. Žalmista by si asi povzdechl něco o tvrdosti srdce.
Teprve druhá komise Cesta církve od roku 1945–1989 (působila 2006–2019) vydala deset útlých knížek studijních materiálů a zesílila tak hlas umlčovaných, jak zněl její úkol stanovený synodem. Kam až hlas umlčovaných dospěl, je stále otevřenou otázkou. Nicméně studijní materiály vydané pod titulem Cesta církve I–X jsou k dispozici i na webových stránkách naší církve. Jsou také ilustrativním doplňkem některých kauz popisovaných Adamem Csukásem, který na tuto edici textů občas odkazuje.
Kniha Adama Csukáse, studijní svazky Cesta církve I–X a Zásady ČCE (1968) se mohou stát aktuální výzvou k hledání boží spravedlnosti, prorocky inspirující liturgie a k ochotě nechávat si zjitřovat svědomí evangeliem k pravé společenské i kulturní odpovědnosti. To platí pro každého věřícího, a proto také pro členy komise synodní rady, která se již začala zabývat tvorbou nových Zásad ČCE. Na její texty se těším, protože předpokládám, že se stanou předmětem debaty v odborném církevním tisku, jako se tomu stalo během přípravy Zásad ČCE (1968).
Svou doporučující recenzi jsem napsal kvůli radostnému doufání, že zmíněný soubor tří typů textů se stane inspirací nejen pro členy komise, která bude připravovat reformu správy církve. Nechť hledající a též členy komise provází výzva k novým formulačním aktivitám Boženy Komárkové ze Zásad ČCE (1968): „Podstata práva nezáleží v hotových a neměnných zákonech, ale ve společném souhlasu o tom, co je spravedlivé.“