se jmenuje třetí svazek „Spisů“ Boženy Komárkové. S autorčiným životním během nás seznámí úvodní slovo Jana Šimsy (s. 7–12) a rozhovor vedený týmž autorem v roce 1984 „Věc osobního svědomí“ (s. 104–123). Paní profesorka statí „Otec a syn“ (Jaroslav a Jan Šimsovi, s. 69–80) z téhož roku dosvědčuje, že přátelství není pouhou zaléžitostí psychologických sil a mohutností, nýbrž životního souputnictví při společném hledání pravdy. K dokreslení životního profilu paní profesorky náleží další dvě statě „Na vysokém učení v Brně“ (z roku 1960) a „Tradice a výzva Masarykovy university“ (proslov při udělení docentury na filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně dne 25. června 1992).
Editoři (Milena a Jan Šimsovi) připojili tentokrát důležitý fotografický materiál, vztahující se k životnímu běhu paní profesorky. Čtenářům je tak bezprostředně dovoleno rozpoznat, jak se „dny hněvu i dny milosrdenství“ podepsaly do tváře procházející nejrozmanitějšími společenstvími a obdobími. Ve tvářích ostatních souputníků lze poměrně často zahlédnout jiskru, která se rozsvítí jen mezi přáteli. Dny hněvu – dny milosrdenství nejsou rozpomínáním na zašlé časy, nýbrž svědectvím, kterému bychom se neměli vyhnout právě kvůli autorčině úhlu pohledu – kvůli bezbranné moci, která podivuhodně působí. Autorka již na konci třicátých let vyznává o bezbranně působící moci, že „těžší než uvěřit v Boží jsoucnost bylo uvěřit, že cesta k Bohu se otevírá jenom skrze Krista. Zde šlo ještě méně o přesvědčující moc metafyzicko-filosofických argumentů. V Krista jsme uvěřili, až nám byl zjeven náš hřích.“ (s. 31)
Téma bezbranné moci v plné síle zaznívá i z řeči proslovené roku 1993 v Brně v evangelickém kostele na Pellicově ulici při slavnostním shromáždění k jejím devadesátinám. Tato řeč kongeniálně souznívá s otázkou Hanse Jonase: „Jak mluvit o Bohu po Osvětimi?“ Autorka uzemňuje otázku po Bohu směrem k lidství, aniž by pominula boží působnost: Jak mluvit o lidství a lidských právech v našem podivném 20. století a přicházejícím novém tisíciletí?
Textová část třetího dílu „Spisů“ se dotýká let třicátých až devadesátých. Postmoderní oči s nedůvěrou pročítají řádky o pravdě, která má etický rozměr. (s. 33; Jak vítězí pravda) Komárková vědomě navazuje na Masarykovo pojetí pravdy i etického jednání a interpretuje je pomocí biblických termínů.
V článku „Náš orientační bod“ (s. 39–42) z roku 1949 se vyrovnává s meziválečným doufáním v samočinný technický i sociální pokrok (včetně marxismu) a ukazuje na význam Akademické Ymky, J. L. Hromádky a E. Rádla při překonávání pozitivistického scientismu v meziválečných letech.
K Hromádkovi se vrací diskuse ze 17. ledna 1981. Zde Komárková v kruhu přátel (Pavel Hlaváč, Vladimír Kalus, Alfréd Kocáb, Jan Šimsa, Jakub S. Trojan) upozorňuje na problematické i inspirující rysy J. L. Hromádky. Odvažuje se připomenout Hromádkova zjevná selhání i jeho vědomou bagatelizaci některých záporných jevů po roce 1948, jako by šlo jen o jakési dětské nemoci, které nenáleží k podstatě „nové“ společnosti. (s. 94n) Božena Komárková má ovšem odvahu (v době normalizace, tj. politické zvůle jedné strany) označit za svou i Hromádkovu vinu, že se ona a další neozvali proti perzekucím a politickým procesům na počátku padesátých let. U Hromádky připomíná jeho důraz na vinu křesťanů za krizi celé evropské civilizace. (s. 94)
V polovině osmdesátých let přiznává, že křesťané do konce šedesátých let nepomýšleli na ekologické problémy a katastrofy (s. 97). Její hodnocení přírody však není poznamenáno technickým triumfalismem. O životě bez pravdy nehovoří jako o „neuvědomělém životě na úrovni zvířete“, nýbrž o životě zvráceném, o životě pod úrovní zvířete. (s. 81)
Refrénem jejího přesvědčení a zkoumání se stává formulace o uskutečňování lidskosti: „Být člověkem znamená ptát se po pravdě. Vědomí, že život má určitou míru, podle které má být žit, patří k prapodstatě lidství. Žádný život nemůže být žit bez rozlišování dobra a zla. Život se vždy řídí podle zákona. Přijímáli člověk život jako službu, nachází teprve životní rovnováhu, životní radost.“ (s. 81)
Refrén lidskosti zaznívá z pedagogického úsilí paní profesorky, z její starosti o mládež a radosti z porozumivě naslouchajících nejen uvnitř studentského křesťanského sdružení v Akademické Ymce, ale i v dalších společenstvích. Tento refrén nalezneme v dosud nezmíněných statích: „Přátelství mnohých“, „Evangelizace mezi studenty“, „Studentská léta“ a „Věřící aktivismus“.