Přátelé mi říkali, že je dobré jednou ten „Babylon“ okusit, ale po druhé prý není o co stát. Kirchentag vzbuzuje jak u českých evangelíků, tak u poutěmi otrkaných katolíků smíšené pocity. Pouť se však nekonala. Byl to prostě Kirchentag Mnichov 9.–13. 6. 1993.
Program měl společného jmenovatele: „Přijímejte se navzájem“ (Ř 12,13a). Organizačně vše pro 150 tisíc účastníků zajišťoval tým čítající bezmála 25 tisíc lidí. Připadalo mi, že řečníků a moderátorů bylo snad jen o trochu méně. Akce probíhaly nejen v mnichovském olympijském areálu, halách a sálech městského výstaviště, ale i v katolických kostelích a na některých náměstích. Pětisetstránkový průvodce nabízel program Kirchentagu přehledně, a lak stačilo jen vybírat.
Katolický Mnichov přijal protestanty velmi vstřícně. Sám jsem byl ubytován ještě s několika dalšími protestanty na katolické faře. Při společných snídaních se mluvilo o přednáškách, které jsme slyšeli, o vysílání Kirchentagu v televizi, jak jsme se vyspali, jak nám chutná a kam se chystáme. Několik přednášek a bohoslužebných shromáždění se konalo i v chrámě svatého Pavla, kde náš hostitel jinak pravidelně vysluhoval mši. Ale na přednášku Eugena Drewermanna nakonec přece jen nešel. Teolog v papežově nemilosti – to bylo asi příliš velké sousto i pro kněze laskavého a ekumenicky laděného.
Centrem dění se stalo městské výstaviště. Hned za vstupní halou, v hale ještě větší, byl rozložen obchod s knihami nejrůznějších nakladatelství. Teologovo srdce jásalo nad výběrem, méně už nad cenami. Na jednoduchých pultech, v řadách vedle sebe, bylo vyloženo tisíce knih. Skoro všechno z Bartha a Bonhoeffera, asi 25 metrů Drewermanna a o pár metrů méně Hanse Künga. Zajímavé knihy pro výuku náboženství na školách příručky pro konfirmandy, biblické omalovánky pro děti. Mít tak fond či nadaci pro nákup a překládání knih, dalo by se toho pár metrů koupit…
V halách výstaviště byly umístěny stánky různých církevních organizací, jednotlivých zemských církvi: cestovních kanceláří, diakonie, evangelické tiskové kanceláře, ale i hostů ze zahraničí – mezi nimi poněkud schovaný i stánek naší Evangelické fakulty a o halu dál celkem anonymní stánek Ekumenické rady církví.
Přednášky, přednášky a zase přednášky – prokládané písněmi. Ráno začínal program paralelně skoro na padesáti různých místech – v sálech, halách, stadionech a kostelích. Známé a méně známé osobnosti z Německa, USA, Kanady, Itálie, Číny, Izraele a jiných zemí se zamýšlely nad vybranými texty bible. Další program byl tematicky rozdělen do pěti okruhů; které měly zase své podokruhy a zde v jedné sekci přednášeli též věřící jiných konfesí: židé, muslimové a buddhisté.
Jeden okruh přednášek se soustředil na problém násilí, jiný na problém práva. Někde se feministky prosazovaly, jinde zas procházely Ohněm kritiky. Jednoho večera se při bohoslužbách na Olympijském stadioně žehnalo ve jméno Otce i Matky. A Duch svatý byl jednu chvíli také rodu ženského – v němčině je tento novotvar celkem snesitelný, ale v češtině si toto komické přesmýkání rodů můžeme odpustit. Ne-li, pak bych našim feministkám a feministům doporučoval jako inspiraci Krhútskou kroniku. Mimo jiné poťouchlosti nám připomene bohyni Krakev – bohyni vodovodů a kanalizací. Bohyně je pozoruhodná tím, že jako jediná na světě je rodu mužského.
Některé přednášky byly navštíveny hojně – Drewermannovi nestačil třicetitisícový stadión a dalších pět tisíc lidí ho poslouchalo venku. Na přednášky zabývající se politickými tématy chodilo poměrně dost mladých, ačkoli na shromáždění, odkud se posílala petice presidentu R. von Weizsäckerovi za zmírnění azylových zákonů z 28. května 1993, nás bylo jen něco přes tisíc. O trochu více – asi o tisíc – se zúčastnilo diskuse o Stasi a její působnosti prostřednictvím církví. Mezináboženský dialog křesťanského filosofujícího přírodovědce C. von Weizsäckera s Dalajlámou patřil k jednomu ze zajímavých vrcholů, který se odehrával na Olympijském stadioně.
Během čtyř dnů jsem slyšel několik desítek nových písní, většinou německých autorů, a bezděky jsem je srovnával s našimi. Nejsem sice hudební odborník, ale zdálo se mi, že naše jsou hudebně i textově nápaditější a více zpívatelné. Snad jen při zahajovací liturgii ve středu večer na Mariánském náměstí, díky jednomu africkému kánonu, se dostal do varu bezmála třicetitisícový zástup. Chvílemi se zdálo, že zpívají a do taktu si podupávají všichni – stojící na dlažbě, v oknech domů, na balkónech, a měl jsem dojem, že si podupávala i panenka Maria, kdesi vysoko na sloupu. Na začátek, říkal jsem si, to není špatné.
Bude-li na vás někdo naléhat, ať jedete na Kirchentag, nechte se zlákat. Určitě vás něco zaujme. Jez čeho vybírat.