Má první myšlenka je, že církev se musí vždy chránit před každou theologií, která jí chce uložit program, jak v budoucnosti mluvit a jednat. Fakulta chce dle svého vlastního pochopení Kreda postaviti církev na určité programatické stanovisko. V důsledku toho se církev zvrhne v abstraktnosti ve stranu nebo spolek, a tak hrozí nebezpečí, že ztratí svou svobodu říci dnes „ano“ a zítra „ne“. Tím se stane solí zmařenou. – Vyznání církve přece vskutku poskytuje dostatečný podnět k jasným rozhodnutím pro orientaci, jak mluvit a jednat. Ale to se nesmí zaměňovat s programatickým, tj. programovaným způsobem jednání. Jednoznačný postoj, který se vyžaduje od církve jakožto od společenství oddaného Kristu (víra přece není ani idealismus ani ideologie), musí být de facto vždy hledán a také nalézán: v obecenství s Božím slovem a v modlitbě. Theologičtí bratři dělají při všech dobrých úmyslech z církve jednu stranu, ačkoli je přece bratrstvem a bratři se starají o překvapení!
První část první these je nádherné vyznání, v němž je Bohu vzdána čest. Nedělají však theologové fakulty právě to, co ve druhé části své these odmítají, totiž to jednoznačné „prosazovat obvyklými prostředky“? Dále je nutno poznamenat, že Kristus, který vstal z mrtvých, zachovává a udržuje svou církev (ecclesia permansura est), ale … nemusí to být nutně ani v Československu ani v Holandsku. Pamatujme na to, co se stalo v Malé Asii a severní Africe a proč se to stalo!
Nepřísluší mi, abych řekl mnoho ke druhé thesi, ale zdá se mi být jasné, že tu je skrytý hrot. Zásadně může církev vskutku existovat v atheistické společnosti Západu i Východu, ale nikdy ne samozřejmě a nikdy jako prodloužená paže stávajícího (řádu) v liberalismu nebo socialismu. To se můžeme učit od Jisraele. (Proč jsem ve vašich mnohých článcích nečetl ani slovo o Jisraeli? Ř 11. – Jisrael žije v rozptýlení v situaci, která je společná církvi s Jisraelem, a v rozptýlení se Jisrael nemůže konformovat s politickými konstelacemi nebo souhvězdími. Vyvolení Jisraele je vždy i oddělení.)
K třetí thesi. V čem je přínos theologické fakulty, ze kterého vysvítá, že zvěst o Boží lásce a novém stvoření v Kristu (zvěst, kterou křesťané nehledali, nýbrž která jim byla uložena) je skutečně res publica? Čtu o tak mnohých opatřeních, která narušují veřejný charakter zvěstování evangelia, že myšlenka na církev pod křížem jakožto únikovou církev není vzdálená. Co se dá očekávat a v co doufat? Co divák nazývá ilegálním, je ve své podstatě a poslání plodivost zrna, jež umírá, aby přineslo užitek. Církev, která jest jediná a pravá res publica, má také svůj pokojík, kde před Bohem dochází k rozhodnutím. Což neví theologie, že každý prorok byl vystaven výtce ilegality a že tato výtka je ostrou zbraní v ruce těch, kdo chtějí vláčet communio viatorum před soud?
K thesi čtvrté. Je naprosto nemožné, aby církev přijala pravé „svědecké projevy a postoje,“ když nebere zřetel na dějinně společenskou situaci, ve které hodinu od hodiny žije. Avšak pravé svědectví k této situaci nebude hledat svůj pramen a normu v této situaci. Pravá církev nemluví nadčasově, ale ani jako služka ducha doby.
These pátá by vyžadovala dlouhou theologickou výměnu myšlenek a soudím, že theologičtí kolegové z Komenského fakulty by zde svá slova měli ještě jednou sami přezkoušet. Dává nový život v Kristu církvi pravidla pro chování, směrnice pro jednání, myšlení a mluvení? Mravní kodex? Jak zákonicky to zní! Anebo se míní: Život z milosti Boží nás staví pod naléhavou a přikazující milost Boží? To ovšem zajisté nemůže být nikomu druhému uloženo. (Křesťan ostatně si ani sám neuložil tento uspořádaný život.) Církev je však přesvědčena o tom, že to, co vyznává a prožívá jako dobré sama pro sebe, je dobré pro všechny a nemůže si odepříti to také říkat. Nový život není pouhá „křesťanská“ pravda, nějaké soukromé náboženství.
K thesi šesté. Tato these, která in abstracto nemůže být popřena, nutí čtenáře dívat se kolem sebe, kde asi jsou přítomni a činni původci nátlakových akcí a intrik. Jinými slovy, právě na základě své nepopiratelné všeobecné správnosti je tato these velmi způsobilá otevřít honbu na kacíře za hlaholu trub.
These sedmá nás právem staví pod zákon lásky, která činí i tichého a mírného schopným boje. Nevím, proti jakým netichým jakožto nelaskavým je tato these namířena. Vím však, že tato láska a tichost se osvědčí v odpírání pyšným a v solidaritě s těmi, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti. Stálost v lásce a tichosti získá svou plnost z následování Krista.
These osmá je ústřední a zahrnuje všechno již řečené. Důkazem, že církev není nepřítelem státu, je nerušené užívání jejího přednostního práva, které již má a které si nemusí teprve vynucovat: ve zvěstování panství Kristova. V tom, že bude beze strachu vycházeti z tohoto přednostního práva, pochopí její okolí nebo to aspoň pozná, že v zemi je církev, která se opírá o zaslíbení Kristova a jeho zmrtvýchvstání.
Kdybyste se ptali na moje mínění o duchu, který vane z těchto thesí a z toho, co odmítají – při uznání prvků víry, jež jsou mi osobně blízké – pokládám je za orthodoxii zasazenou do liberálních zásad (principia) a těch lze užít k lecčemu. Tyto these stojí jako theologia practica v napětí s barmenskými thesemi, známými vám i mně. Toto by byla moje odpověď synodní radě českých bratří.