Přijmeme-li zjednodušující optiku vidění Emanuela Mandlera (LN 29. 12. 1998) (a také Michala Šimka – LN 19. 12. 98), pak karikujeme minulost i přítomnost a život křesťanů v totalitě měříme dvojím metrem: katolíci nástrahám režimu odolali, evangelíci díky J. L. Hromádkovi jen přisluhovali. Zdá se mi, že největším pokušením nebyla plojharovská cesta, největším pokušením křesťanů všech konfesí byla pasivní resistence kombinovaná s výmluvou, že boží mlýny přece melou, sice pomalu, ale melou (jak o tom podává svědectví např. K. Pecka, Motáky nezvěstnému).
Má-li se diskuse o křesťanských vinách za totality oprostit od klišé a zavádějících analýz, jistě lze přijmout výzvu katolického profesora Karla Skalického, který kritizuje strategii pasivní rezistence a nachází východisko pro diskusi ve strategii kontestu (nespokojenosti a dovolávání se). Škála projevů této nespokojenosti je jistě širší než dovolují vidět zjednodušující soudy o kolaboraci či nepoddajnosti. Zpochybněním strategie kontestu zpochybníme nejen úsilí podzemních i veřejných projevů mnohých upřímně věřících, ale třeba i úsilí Charty 77, která je přece typickým příkladem strategie nikoli rezistentní či revoluční, nýbrž kontestuální.