Útržek z proslovu při uvedení knížky modliteb v Brně 3. září 2014
Neuspokojivost mých dosud získaných poznatků o podobě a funkci modlitby ve shromáždění zkusím ozřejmit pomocí dvou citátů. Ten první je těžko vnímat jako pomůcku, spíše jako nastavenou nohu. Nastavil mi ji před víc jak půl stoletím Heinrich Böll. Ve slavné kdysi knížce Ansichten eines Clowns (Klaunovy názory) protagonista vzpomíná, jak ho milá přivedla do party, která si říkala: Kroužek pokrokových katolíků. Krátký úsek z té literární vzpomínky předkládám:
… Bylo to ne jenom namáhavé, bylo to zbytečně a nepřirozeně namáhavé. Nejdřív se spolu modlili, a já po celý ten čas nevěděl, co s rukama a s obličejem. Myslím, že se to nemá, přivést nevěřícího člověka do takové situace. Modlili se ne třeba Otčenáš, nebo Zdrávas, ono už i to by bylo dostatečně trapné. Kvůli protestantské výchově jsem netrpěl nedostatkem soukromého modlení všeho druhu. Jenže tahle modlitba byla jakýsi text, co složil jeden z nich. Bylo to velmi programatické: „a tebe prosíme, abys nás uzpůsobil tak, že budeme touže měrou správně zacházet se vším, co jsme převzali, jakož i se vším, co v přítomnosti stále postupuje kupředu“, a tak dál…
Tedy modlitba pronášená ve shromáždění jako analýza situace, výklad, vysvětlení, Pánu Bohu moudře poskytované. Vysvětlení přesné a úplné, v celku i podrobnostech. Stojí za pozornost, že rozpaky nad touto podobou modlitby dávají najevo téměř výhradně lidé, kteří se nepokládají za vzory ve víře – přibližně ve smyslu citované literární postavy.
Mně samému bylo po mnohá léta slýchat sdělení obsahově protichůdné postoji Böllova klauna. Byl jsem toho sdělení adresátem mnohokrát a naslouchal jsem mu pronášenému v rozmanité podobě a rozmanité hlasitosti. Záviselo to namnoze i na motivu, který sdělovatelé a sdělovatelky měli. Možná nejkratší z těch podob by se dala zaznamenat slovy: „Pro mě je modlitba samozřejmost.“
Performativní složka tohoto prohlášení by byla hodna studie.
Nepopírám, že by tak mohl vypadat jeden z užitečných návyků. Člověk musí mít ukotveny některé věci tak, aby je dělal bez přemýšlení. Samozřejmě si jdu před jídlem umýt ruce, samozřejmě zastavím na červenou.
Určitě je možné si nacvičit, aby se člověk se stejnou samozřejmostí pomodlil. Instinktivně, s rutinou westernového hrdiny, který kdykoli tasí a střílí od boku.
Skvěle se to podařilo vystihnout autorovi druhého citátu. Muž středního věku. Nepamatuju si už, jak vypadal. Je to děsně dávno. Byli jsme tehdy takhle na konci léta s rodinou na dovolené na Vysočině, udělal se deštivý závěr srpna, a pokazily se mi stěrače. Měl jsem před sebou cestu až na východ Moravy. I zajel jsem do malé dílny v malém městečku a nesměle navrhoval, že by to mohli zkusit opravit. Přijímací technik za úřednickou přepážkou mi blahosklonně sdělil, že se tedy půjde podívat, jestli mají na skladě patřičné velmi jednoduché táhlo. Odešel. Po třičtvrtěhodině se vrátil a pravil s vítězoslavným úsměvem, že to nemají. A tak mám s opravou utrum. Socialistické hospodářství opět triumfovalo.
A dodal: „Můžete se modlit, aby vám cestou nepršelo. Ale jak se tak na vás dívám, vy to stejně neumíte.“
To byla trefa.
A mně to zavdalo další nesnadné náměty k přemýšlení. Například: V tu chvíli bylo nesporné, kdo je mistr v opravování aut. Také bylo docela dobře znát, na co to jeho mistrovství je, když je najednou jako z udělání nedejpámbu potřeba skutečně něco opravit. Ale o to víc nedopovězené bylo, kdo je tedy mistr v modlení. A když se jednoho dne takový mistr udělá z někoho z nás, co z toho pro lidi vznikne?
Kdybych tak znal uspokojivou odpověď.