V roce 2002 postihla Čechy ničivá povodeň. Českobratrská církev evangelická pověřila svou Diakonii poskytováním pomoci. Jako dobrovolník a člen humanitární komise ČCE jsem se podílel na jejím organizování. Působil jsem v oblasti na sever od Prahy. Řadu týdnů jsem objížděl pět našich základen a leccos zařizoval, bydlel jsem po tu dobu v Litoměřicích, kde měla Diakonie velkou základnu. A když jsem zrovna neměl nic k zařizování, chodil jsem pracovat s dobrovolníky z litoměřické základny, zpravidla do Terezína, či do Českých Kopist, vesnice zatopené nepřetržitě asi týden až do výše 4 metry. Následky povodně jsem neviděl poprvé, v komisi pro pomoc po povodních jsem byl už od roku 1997. Nicméně v paměti mi zůstaly nejvíc situace z Terezína a z Českých Kopist. Všechna ta zkáza. A také rozmanité reakce postižených lidí.
Když končilo v Českých Kopistech ve spolupráci s vojáky a jejich auty vyklízení zničeného zařízení domů a začali jsme sbíječkami otloukat omítky z vlhkého zdiva, aby rychleji vysychalo, přišel farář Zdeněk Bárta s Irenou Opočenskou – ředitelkou litoměřické Diakonie, kteří práci vedli, a odvolali mne od sbíječky s pokynem, abych vedl skupinu dalších asi čtyř dobrovolníků do domu na okraji vesnice, na který se doposud zapomnělo. V ten den se z náhradního ubytování mohla po prvé přijet podívat do toho domu jeho majitelka, venkovská paní již v létech. Pocházela odněkud z Jugoslávie, za války jako mladá dívka byla v Čechách totálně nasazená. Seznámila se s českým venkovanem, vzali se. V době povodně už byla vdovou. Jestli měla děti, tak byly někde daleko. Bydlela sama ve vesnickém domku na okraji Kopist. Když naše dobrovolnická skupina dorazila, byla už tam. S nářkem zrovna chodila po dvorku a holýma rukama vyhrabávala z jedovatého povodňového bahna mrtvé slepice a králíky. Ve skupině s námi byla vysokoškolačka z Moravy, skvělá, šikovná dívka. Našla židli, starou paní na ni posadila, donesla vodu, umyla jí ruce, navlékla jí pracovní rukavice, dala jí napít. A mluvila s ní, takže paní se malinko uklidnila, zůstala sedět na židli. Opakovaně však znovu upadala v nářek, když nás viděla vynášet zničené věci z domu. Bydlela ve zvýšeném přízemí, kde bylo vody až po strop, takže v domě bylo zničené všechno. Levný nábytek z překližky ležel na zemi pokroucený, nepoužitelný. Bylo třeba ho rozbít kvůli vynášení, dva dobrovolní hasiči (bylo jich mezi našimi brigádníky několik) ho svými hasičskými botami s ocelovými špičkami rozkopali na prvočinitele. Když to paní slyšela a viděla, zase naříkala. Stejně tak, když jsme vynášeli a profesionálním hasičům k likvidaci předávali mrazák plný shnilého masa. Když jsme vynášeli peřinu nacucanou vodou a bahnem, takže vážila asi metrák – nesli jsme ji čtyři, paní znovu hlasitě lamentovala, že už nebude mít ani pod čím spát, kam se vrátit, do čeho se obléci, co jíst. Že to je konec jejího života. Když jsem jí říkal, že určitě dostane nějaké peníze, za které domek opraví a koupí si nové věci, nevěřila tomu. Říkala, že jí nikdy nikdo nic nedal, že si vše musela vždy tvrdě odpracovat. Dům jsme vyklidili, odejeli do Litoměřic na základnu. Starou paní odvezli do jejího náhradního ubytování, už jsem jí znovu neviděl.
Po nějaké době, když už byla obětem povodně proplacena finanční pomoc od státu a od humanitárních organizací, setkal jsem se s Irenou Opočenskou – ředitelkou litoměřické Diakonie, odkud i ona stará paní dostala část finanční pomoci. A Irena mi vyprávěla, jak stará paní k nim na Diakonii přišla s igelitkou plnou peněz a poprosila, zda by jí nezařídili opravu domu, že si sama neví rady a Diakonii že věří. Zařídili to. Měl jsem radost.