Poutnická spiritualita

Číslo

Jaroslav Svátek v historické studii Zbožné cestování s podtitulem Katolické a utrakvistické poutnictví nabízí vhled do specifické spirituality v období, které je vytyčené názvem sborníku Husitské re-formace s podtitulem Proměna kulturního kódu v 15. století (2019).

Putování k zázračným místům kritizoval Jan Hus a zakazoval arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka a další církevní či univerzitní funkcionáři. Vedle mnoha zázračných míst střední Evropy existovala ovšem tři města, kam se putovalo i s církevní asistencí. Katoličtí poutníci doufali v nastartování pokání a přijetí odpuštění od církevních funkcionářů v Římě, Jeruzalémě nebo Compostele.

Od druhé poloviny 15. století putovali do Jeruzaléma někteří utrakvisté, kdežto Řím a Compostelu přenechali výhradně katolíkům. Někteří poutníci sepsali stručné cestopisy. Ze zápisků cesty do Jeruzaléma jednoho spolupoutníka Martina Kabátníka se dozvídáme, že tzv. svatá místa v Judsku byla ošetřena františkánskou průvodcovskou komunitou. Protestanti zde navštěvovali pouze ta místa, která byla dosvědčena Písmem, takže mnohá poutní místa v Judsku vůbec nenavštívili. Samotného Martina Kabátníka přiměl k cestování zájem o setkání se zbytky prvotních křesťanských komunit, protože hledal církev nepoznamenanou středověkými církevně právními a liturgickými nálezky (výmysly, které nebyly podloženy biblickým svědectvím). Protestanti si do Jeruzaléma nejezdili pro církevní odpustky, spíše zde hledali spolubratry v Kristu. Badatelská studie dnešnímu čtenáři přináší vhled do poutnické spirituality, která existovala přinejmenším ve dvojím rozdílném – protestantském a katolickém – provedení.

Pro dnešní hledače evangelické či českobratrské spirituality je zajímavé zjištění, že již od Matěje z Janova přes Jana Husa a Václava Korandu mladšího (1489) – a nad rozsah zmíněné studie dodejme až po Komenského – slyšíme mnoho výhrad proti putování, pokud od něj poutníci očekávají víc než od udělení absoluce kazatelem v místě bydliště věřícího. Již Koranda mladší, popř. některý z jeho kolegů v devadesátých letech 15. století argumentuje podobně jako fenomenologové či biblisté 21. století. Tvrdí totiž, že boží přítomnost není vázána na konkrétní posvátné místo a že je možné se s ní setkat i tam, kde se nic zázračného nestalo nebo kde není žádný posvátný předmět.

Zásadně, až do dneška, přetvořil českou poutnickou tradici Komenský. Jak postavou kritického Poutníka, tak prorockým popisem možnosti setkat se s Kristem v pokojíku lidského srdce, tj. v prostoru lidské myšlenkové reflexe či meditace. Kristovo slovo za námi přichází, a my ho máme očekávat. S důvěrou máme vyhlížet ono světlo, které přichází zvenčí dovnitř pokojíku srdce. Není to něco, co dřímalo v nás, v našem nevědomí, snech či prenatální zkušenosti. Nemusíme se vydávat na obtížnou cestu zkoušek a obtíží, abychom k němu došli. Cílem našeho očekávání je to, co je cílem dobré středověké poutnické tradice: touha po kajícné proměně mysli i jednání. Cíl se nezměnil. Komenský pouze zvýraznil, že k proměně poutnické mentality se úzce pojí Kristovo vyslání každého Poutníka do labyrintického světa s úkolem: mírně a milosrdně žít mezi lidmi.

Jde o to připojit se k těm, kdo vzdorují absurditě, tj. marnosti světa, řečeno slovy kralických překladatelů bible. Ostříhej se jen v tom, k čemu jsem tě zavolal, a jakť jsem cestu k slávě této ukázal, tak k ní kráčej. Buď v světě, dokud tě tam nechávám, poutníkem, podruhem, příchozím a hostem.“ (53. kap) I dnes je tu církev proto, aby se snažila žít prorocko-poutnickým stylem života, tj. sociálně vstřícným přístupem k těm, kdo jsou nejvíce postiženi nouzovým stavem společnosti, i k těm, kdo přicházejí zvenčí, k žadatelům o asyl.

Mimo církve ve 20. století existovala různá neinstitucionalizovaná hnutí. Někteří nadšenci byli stále na cestě, bořili zotročující zvyklosti a odmítali společenské iluze. Tak o to usiloval Jack Kerouac, kvílel o tom Allen Ginsberg, aniž by tito dva lídři beatnického hnutí vytvořili tradici nové odpovědnosti. V tomto ohledu došli dál Joan Baezová, Bob Dylan, Leonard Cohen, v Evropě teoložka Dorothee Sölle. Americký sekulární svět poměrně silně ovlivnil presbyterián Mark Twain (1835–1910, Našinci na cestách) a hlavně Martin Luther King (1929–1968, baptistická tradice) a jeho následovníci, např. nově zvolený afroamerický senátor Raphael Warnock.

V českých poměrech prorocky mysleli a zpívali tvůrci zpěvníku Nová píseň, což je prorocké jádro pozdějšího zpěvníku Svítá. Vedle toho se rozvinula tradice občanské odpovědnosti k životu vyvolaná Chartou 77 (Dokumenty Charty 77 a VONSu). Nejnověji v této tradici pokračuje básník Jan Škrob (Pod dlažbou) či autoři knížky Na každý den 2021, zejména oddíly od 1. 11. do 31. 12. 2021.

S prorockou písničkou Sváti Karáska v srdci i na rtech se připojme k putujícímu zástupu oslovujícímu ty, jejichž jména je hanba vyslovit: prezidenta T…a či našeho prezidenta Z…a: Vládče, co k davům mluvíš,/ co kdybys jednou ztich, / co kdybys jednou poklek / s hlavou svou ve dlaních. (Svítá 360)