U příležitosti osmdesátin profesorů Ladislava Hejdánka a Jakuba S. Trojana pořádala 18. května 2007 katedra filosofie Evangelické theologické fakulty kolokvium, v jehož druhé polovině Víra a demokracie zazněl i publikovaný příspěvek.
Žijeme v demokracii sedmnáct a půl roku. Přesto existuje jen velmi málo původních domácích filosofických analýz a interpretací teorií i praxe demokracie. Je to dočasné vítězství teze, že je třeba rychle a bez přemýšlení přejít na standardní pojetí liberální demokracie, vyvarovat se hledání třetích cest, hlavně o demokracii nefilosofovat. Habermas nazval demokratické revoluce ve střední a východní Evropě dobíhající revolucí, protože se neobjevily nové inspirativní ideje (Habermas 1990). Rok 1968 a Charta 77 byly pro západní Evropu přitažlivější a inspirativnější. Od roku 1989 udýchaně ekonomicky dobíháme západní Evropu a Ameriku a zdá se, že není příliš mnoho chuti filosoficky přemýšlet o politické skutečnosti, v níž žijeme. Existuje u nás demokracie, protože se nachází v sousedních zemích, tedy dostali jsme se k ní tzv. domino efektem, nebo máme vlastní důvody pro její existenci?
Politický systém a filosofové
V euforické revoluci padl komunistický režim, prezidentem byl zvolen Václav Havel jako symbol demokracie, ve volbách zvítězilo pestré Občanské fórum, které se rozštěpilo na politické strany, nově ODA, ODS, vzkříšena sociální demokracie, udrželi se lidovci a silní komunisté, čerstvě zelení. Demokracie se etablovala jako politický systém. Demokratické hodnoty jsou částečně deklarovány a zastoupeny politickými stranami. Sahá demokracie dál než k rychle etablované nové politické elitě? V několika málo článcích a studiích se filosofové okrajově dotkli teoretických i praktických problémů demokracie. Více je zkoumají empiricko-analytičtí politologové. (Novák 2002, Hloušek, Kopeček 2005) Filosofové by teorii i praxi demokracie neměli přenechávat jen politologům.
Návaznost na Chartu 77
Charta 77 vyzdvihla demokratické hodnoty, na které mohla nová demokracie navázat. Byla to především lidská a občanská práva a svobody a nabídka politického dialogu. Charta 77 vychovávala svobodné a odpovědné občany, kteří se byli ochotni pro demokracii nasadit. Demokracie v dějinné podobě není možná bez demokratů. (Hejdánek 1993)
Masaryk
Naším prvním teoretikem demokracie byl Masaryk. Masarykova teorie se opírá o demokratické klasiky 19. století, o Milla a Tocquevilla. Svoboda individua, svobodná a rovnoprávná diskuse (Mill 1914), rovnost podmínek, demokracie versus aristokracie (Tocqueville 1992). Humanitní demokracii pojímá jako politickou formu lásky k bližnímu. Jeho koncepce demokracie má podobný reformačně křesťanský základ jako Tocquevillova. U Tocquevilla zakládají demokracii puritáni, u Masaryka Hus a bratrská reformace. Hus žádal o veřejné slyšení na koncilu, tedy veřejnou diskusi na základě argumentů. Husova ochota opravit svůj názor na základě lepších argumentů se blíží metanormě diskurzívní teorie, že v ideálním diskurzu platí pouze lepší argument. Masaryk: demokracie není přirozená, přirozený je aristokratismus, který je hierarchický. Filosofii i demokracii zakládal na kritickém myšlení. Konkrétní demokracie je pokusem o demokracii. (Masaryk 1925, 1990, Trojan 2002)
Potřebuje filosofie demokracii?
Rorty upřednostnil demokracii před filosofií s odůvodněním, že demokracie nepotřebuje filosofické základy a samo filosofické zakládání demokracii ohrožuje. (Rorty 1989) Naopak většina českých filosofů se buď domnívá, že demokracie není filosofickým tématem nebo se jí prostě nezabývá.
Možná nás napadá, že filosofie potřebuje demokracii, aby zajistila filosofům svobodné myšlení, učení a psaní. Filosofie nepotřebuje demokracii k myšlení, komunikaci a argumentaci. Je dobré, že filosofové už nejsou zavíráni do vězení a není jim zakazováno učit a psát. Nejde o svobodu jen pro filosofy a filosofii, ale pro všechny občany. Na druhé straně nelze filosofům a filosofii nařizovat, že se musí zabývat demokracií. Filosofie má svobodu zabývat se tím, čím chce, a demokracie není jejím nutným tématem. Filosofové, kteří nebyli politickými ignoranty, se vyjádřili k politické teorii i praxi obce. Ignoranty nebyli Sókratés, Platón ani Aristoteles. Můžeme mít námitky proti jejich politické teorii i praxi, nemůžeme jim vytýkat, že o společném rozměru lidského života veřejně nepřemýšleli. (Rádl 1932).
Filosofie se vynořuje v Řecku zároveň s demokracií, ale nejde s ní ruku v ruce, naopak filosofové byli mnohem spíše aristokraté než demokraté, např. Pythagoras, Herakleitos či Platón, a mezi demokraty a filosofy vládla nedůvěra. Filosofii se dařilo bez demokracie až do 18., respektive 19. století. Když se podíváme na současnou filosofii, tedy na filosofii 20. století, vidíme, že největší filosofové, Husserl, Heidegger a Wittgenstein se otázkou demokracie vůbec nezabývali. To podporuje domněnku, že filosofie se demokracií nemusí zabývat, či dokonce, že vůbec není filosofickým tématem. Na rozdíl od Heideggera a Wittgensteina se Husserl v Krizi evropských věd alespoň v několika řádcích zamyslel nad krizí Evropy a barbarstvím, které ji ohrožovalo v polovině třicátých let. (Husserl 1972) Filosofové jsou osobnosti, individuality, každý myslí a mluví sám za sebe. V demokracii rozhoduje jen množství hlasů a o pravdě by se přece nemělo hlasovat.
Odpověď Rortymu: Filosofie nemá v demokracii privilegované místo, ale musí mít možnost vstupovat do diskuse o společných věcech tak jako každý. Filosofie je spolutvůrcem demokracie. Rortymu odpovídá s Masarykem A. van den Beld. (Beld 2003) Odpověď českým filosofům: Berete-li demokracii jako samozřejmost a ona upadá, tak i proto, že se o ni nestaráte, nesloužíte jí filosofickou kritikou. Odpověď filosofickým velikánům: Monologická řeč má místo pouze v logice, matematice a přírodních vědách, ne ve filosofii a vědách o člověku, zde nutno počítat s dialogem, diskusí, komunikací, rozpravou – diskurzem.
Víra mimo demokracii
Otcem biblické víry je Abrahám po odchodu z Ur Kaldejských a hledání zaslíbené země, dárcem Desatera Mojžíš a otcem křesťanské víry Ježíš Kristus. Historičnost Ježíše beru za prokázanou, Abraháma a Mojžíše beru jako modelové zástupce. Abrahám byl veden vírou v zaslíbenou zemi, prostřednictvím Mojžíše Židé dostali normy svobodného a odpovědného života v zaslíbené zemi, v učení Ježíše se zaslíbená země přeměnila v Boží království. Boží království nelze identifikovat s žádnou konkrétní zemí, je virtuálním ne-místem (v mysli a srdci), před námi, v budoucnosti. Ježíš: je blízko, přiblížilo se, přichází, je mezi vámi. Je patrný časový pohyb z budoucnosti do přítomnosti. (Hejdánek 1990) Mezi vámi, „zde“ znamená: je zvěstováno, nemocní jsou uzdravováni, trpící se radují, chudí jsou obdarováváni.
Víra je otcem moderní demokracie
Moderní demokracie vznikla v Americe, kde ji založili britští disidenti/američtí puritáni. Zakladateli české demokracie se stali čeští puritáni a disidenti (Masaryk, Rádl, Komárková, Charta 77). Amerika se stala zaslíbenou zemí, kde se uskutečnily sny o svobodě pronásledovaných disidentů a puritánů a byly položeny základy demokracie, která respektovala individuální svobody a stanovila pravidla tvorby politické vůle a společného rozhodování. Demokracie sama nezabrání negativním jevům ani volbě špatných politiků. Vyvraždění většiny Indiánů a přivezení černochů jako otroků a sto let dlouhá segregace po jejich osvobození vrhá temný stín na americkou demokracii. Indiáni i černoši byli vyloučeni z demokratické diskuse, tvorby politické vůle a rozhodování. Díky M. L. Kingovi a emancipačnímu hnutí se Afroameričané integrovali, Indiáni zůstali marginalizovanou menšinou. Multikulturalismus a projekty interkulturního dialogu hledají cestu k překonání metod politického, kulturního i náboženského vyloučení (Taylor 2001, Kögler 2006)
Demokracie i filosofie jako diskuse, komunikace, diskurz
Demokracie je původně řeckým politicko-občanským projektem. Periklés: „Ačkoliv jen nemnozí mohou tvořit politiku, jsme všichni schopni ji posuzovat“ (Popper 1994). Prvním filosofickým demokratem byl Sókratés, vstupoval do diskuse s každým, kdo byl ochoten diskutovat. Kladl otázky a když je druhý nebyl ochoten nebo schopen zodpovídat, zodpovídal je sám. To, že obec neunesla Sókratovu kritiku a ironii a že Sókratés sám byl možná přívrženec aristokratické strany, nemění nic na skutečnosti, že veřejně vedl filosofický dialog.
Vymezením demokracie jako diskuse Masaryk navazuje na Millovu definici demokracie jako svobodné a rovnoprávné diskuse. (Mill 1914) Popper demokracii chápe především jako nomokracii, tedy vládu zákona (Popper 1994). Habermas zavádí pojem ústavního patriotismu, který nabízí Němcům a Evropanům jiný typ identity než je identita nacionální či identita dějinná. Demokratická diskuse a komunikace jsou filosoficky uchopovány v příbuzných a různě modifikovaných normativních teoriích demokracie, tedy v teorii komunikativního jednání (Habermas 1981), diskurzívní teorii demokracie, deliberativní teorii demokracie, kosmopolitní teorii demokracie (Habermas 1998, 2002).
Popper přednost demokracie před autoritativními a totalitárními ne-demokratickými režimy neopírá o dobro demokracie, ale o zlo ne-demokratických režimů. Občana připravují o svobodu a odpovědnost podílet se na formování společného politického života. Normativní teorie demokracie jsou založeny na stanovení procedurálních pravidel demokratické komunikace tak, aby každému umožnily vstup do komunikace, participaci na procesech tvorby mínění, společné vůle a rozhodování. Dnes se debatuje o fenoménu uznání, jehož prostřednictvím bychom měli čelit diskriminačním taktikám a strategiím vůči menšinám, pohlaví a marginalizovaným skupinám. (Taylor 2001, Kögler 2006) Novověké paradigma subjekt-objekt je nahrazeno paradigmatem subjekt-subjekt a komunikace/diskurz je garantován konsensuální teorií pravdy, která v Habermasově verzi představuje souhlas v ideální řečové situaci (vyloučení mocenského nátlaku), v Apelově verzi se jedná o možný souhlas všech v neohraničeném ideálním komunikativním společenství. Apelova metanorma: Všichni, kdo vstupují do diskuse, předpokládají, že problémy jsou řešitelné racionální diskusí. Oproti univerzalistům (Habermas 1981, Apel 1988) zdůrazňují kontextualisté (Mouffe 2000, Rorty 1989) kontingentnost demokratické konverzace.
Závěr
Demokracie může existovat bez filosofie a filosofie může existovat bez demokracie, pro demokracii to však znamená ochuzení její teoretické i kriticko praktické roviny, pro filosofii, že se zřekne teoretického i prakticko kritického vztahu k politickému rozměru života filosofů. Filosofickým předpokladem i cílem demokracie je svobodná a rovnoprávná komunikace, která koreluje se svobodným a rovnoprávným životem participujících subjektů. Demokracie je normativní strukturou a institučním zakotvením svobodného a rovnoprávného dialogu. Demokracie potřebuje přemýšlející a věřící demokraty. Demokracie se bez víry stává formální a prázdnou technikou moci, na druhé straně ji ohrožuje náboženský dogmatismus a fundamentalismus. Demokracie bez víry je demokracií bez naděje, a tedy bez budoucnosti. Práce na teorii demokracie a kritika její praxe je úkol, který stojí před námi.
V Litoměřicích dne 13. 5. 2007
Literatura
Apel, K.–O.: Diskurs und Verantwortung. Frankfurt/M 1988
Antonie van den Beld: Masaryk a postmoderní kritika. Potřebuje západní demokracie filosofické založení? Filosofický časopis 1/2003.
Habermas,J.: Nachholende Revolution. Frankfurt/M. 199
Habermas, J.: Theorie des kommunikativen Handelns I–II. Frankfurt/M 1981
Habermas, J.: Die postnationale Konstellation. Frankfurt/M 1998
Shapiro, Habermas: Teorie demokracie dnes. Praha 2002
Hejdánek, L.: Filosofie a víra. Praha 199
Hejdánek, L.: Dopisy příteli. Praha 1993
Hloušek, Kopeček: Konfliktní demokracie. Brno 2005
Hrubec, M. (ed.): Demokracie, veřejnost a občanská společnost. Praha 2004
Husserl, E.: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Praha 1972
Komárková, B.: Původ a význam lidských práv. Praha 199
Kögler, H.–H.: Kultura, kritika, dialog. Praha 2006
Matuštík, M. B.: Neklid doby. Praha 2006
Masaryk, T. G.: Světová revoluce. Praha 1925
Masaryk, T. G.: Ideály humanitní. Praha 199
Mill, J. S.: O svobodě. Praha 1914
Mouffe, Ch.: Wittgenstein, Political Theory and Democracy. Polylog 200
Novák, M.: Jakou demokracii pro Českou republiku? Brno 2002
Popper, K. R.: Otevřená společnost I-II. Praha 1994
Rádl, E.: Válka Čechů s Němci. Praha 1994
Rádl, E.: Dějiny filosofie I. Praha 1932
Rorty, R.: Contingency, irony and solidarity. Cambridge 1989
Tocqueville, A.: Demokracie v Americe I–II. Praha 1992
Taylor, Ch.: Multikulturalismus. Zkoumání politiky uznání. Praha 2001
Trojan, J. S.: Spravedlnost povznáší národ. Eman 2002