Z časopisu Concilium č. 1/97 s.4–13 přeložil Joel Ruml
(druhá část článku z minulého čísla)
II. Transformace Ježíše v literatuře
Podobně paradoxní strukturu nalezneme i v oblasti současné literatury. Třemi rozdílnými příklady chci ozřejmit exemplární význam Ježíšova příběhu pro vyrovnávání se s dnešní kulturou: románem z Paraguaye, z někdejšího Sovětského svazu a z Portugalska. V mezikulturním srovnání mohou být dobře patrné diference i analogie. Také zde je otázkou, jak Ježíš, produkt stávající kultury, může cestu té samé kultuře zkřížit: být její součástí, a zároveň ji transcendovat.
1. Jeviště Paraguay: Augusto Roa Bastos – „Syn člověka“
Augusto Roa Bastos, narozený 1917 v Paraguayi, patří k nejvýznamnějším spisovatelům Latinské Ameriky. Jeho ježíšovský román Syn člověka byl poprvé zveřejněn v roce 1959 v Buenos Aires a přepracován v 80. letech. Kritici připsali tomuto románu stejnou hodnotu jako stěžejnímu dílu Garcii Marqueze Sto roků samoty, protože – na příkladu Paraguaye – zpodobňuje impozantní časovou fresku jednoho sta let latinskoamerické historie.
Spisovatel vypráví o nezdařených revolučních pokusech, povstáních rolníků, zamotaných válkách, desetiletích diktatury. Vypráví také historii neustálého pustošení a ponižování domorodého obyvatelstva, příběhy vlastníků latifundií i chudičké většiny obyvatelstva.
Augusto Roa Bastos, příslušník měšťanské vrstvy, píše román v zaujetí pro revoluční změnu. V centru jeho zájmu stojí jednoduchý člověk, „syn člověka“. Touto postavou není nikdo jiný než ponižovaný, posmívaný, odbývaný a nesmělý paraguayský lid. Mottem románu je slovo z knihy proroka Ezechiele: Lidský synu, bydlíš uprostřed vzpurného lidu (Ez 12,2a). Jde tedy o dějiny strachu a utrpení Paraguaye, o sílu lidí vzpírat se fyzickému vyhlazování a morálnímu ponižování.
V poetické kráse jsou v tomto příběhu zobrazeny symboly osvobození, spásy, záchrany, jako např. zpodobení malomocného Krista z Itapé. Je to výtvor malomocného dřevořezbáře, kytaristy, který nesmí být umístěn v oficiálním kostele. Proto mu obyvatelé vesnice vzdávají úctu na jednom kopci v přírodě. Tak je tento kříž znamením odporu, ano znamením naděje. Jedna z postav nabízí návod k porozumění celému románu:
„Nemyslím jen na ty dva. Myslím na druhé, kteří jsou ve stejné situaci ponižováni až do krajnosti; trpící, týraný člověk byl vždy a všude tím jediným, kdo zůstává osudově nesmrtelným. V nesmírném šílenství, kdykoli člověk člověka křižuje, je třeba vidět východisko. Jinak by zůstalo pouhé přesvědčení, že lidské pokolení je stále prokleté, že je tu jen peklo a my nesmíme doufat v žádné vysvobození a žádnou spásu. Musí existovat nějaké východisko, neboť jinak …“
Román Augusta Roa Bastose Syn člověka je moderní pašijní příběh s pointou blízkou teologii osvobození. Neleží jen napříč politické „kultuře“ země, v odporu proti mocným, když odsuzuje násilí diktátorů a těch, kteří podpírají vládnoucí třídu. Kříží cestu i etablované kultuře křesťanskocírkevní. Činí tak symbolikou stále znovu používaných ritů „divokého náboženství“. Je to patrné zejména tehdy, když církevní autority odpírají vstup „malomocnému Kristu“ do kostela, a lidé pak na protest rozvíjí náboženskou praxi mimo kostel, pod širým nebem. To je kultu domorodých obyvatel mnohem bližší – aniž by znali domy Boží, přesto mají „přímý“ kontakt s božstvem. Kristus z Itapé je výrazem křesťanské kultury, a zároveň protestem proti ní.
2. Kirgizský prostor: „Popraviště“ Čingize Ajtmatova
V ještě existujícím Sovětském svazu vyšla v roce 1986 jedna z nejspornějších knih, která na sebe brzy upoutala mezinárodní pozornost: román Čingize Ajtmatova, narozeného r. 1928. Tato kniha nebyla sporná proto, že se její autor odvážil veřejně pranýřovat sociální problémy SSSR, konzum drog a všední nárůst kriminality, nýbrž proto, že v tomto románu – jistě v tradici ruského spisovatele Michaila Bulgakova – je ve snové vizi popisován dialog mezi Pilátem a Ježíšem.
Autor je sám o sobě mezikulturní zjev. Původem je Kirgiz a ovšem též „produkt“ mnohokulturnosti tehdejšího Sovětského svazu. Své vzdělání uplatnil nejprve jako zootechnik, ale více je rozvinul jako literát. Je muslim otevřený ruskokřesťanským dějinám a vyznamenaný ruskou literární cenou. Pochází z rolnickomaloměšťanských poměrů a podařilo se mu v době „perestrojky“ stát se členem presidentova poradního sboru. Stejně tak je směsí kultur i jeho román. Základ je postaven na kirgizské realitě (příběh pastevce Bostona), užívá archaickoanimalistické prvky (příběh vlčice Akbary), a poprvé v Ajtmatovově tvorbě zde nacházíme i rovinu ruskokřesťanskou: příběh Avdije Kalistratova, popova syna vyloučeného z kněžského semináře, upřímného hledače Boha. Následování Krista vede až k martyrské smrti na kříži, a podobně jako v Bulgakovově románu Mistr a Markétka spolu v horečkových fantaziích hovoří Kristus s Pontským Pilátem. Exteolog Avdij je v tomto příběhu novinářem, veřejně napadající spotřebu drog i obchod s nimi, a proto je drogovou mafií pronásledován a umučen.
Scéna Piláta a Ježíše má i pro Avdije prvky vizionářské, když je při týrání obchodníky s drogami obklíčen smrtí. Mezi Pilátem a Ježíšem se jedná přesně o tytéž otázky, o které jde hrdinovi knihy a se kterými má co do činění i její autor. „Ježíš“ ztělesňuje utopickou nadsázku přítomnou ve veškeré kultuře principem „štěstí a rovnosti pro všechny lidi“. Tím je v protikladu k Pilátovi, ztělesňujícímu nevyplenitelný cynismus, který se posmívá rebelům a idealistům a snaží se je co nejrychleji poslat na kříž. Říše spravedlnosti? Nemůže nikdy být! To je jenom přelud! „Ježíš“ je naproti tomu žádoucím obrazem člověka, když je v napětí s brutální realitou; tváří v tvář poměrům sice troskotá, ale není jimi vyvrácen.
Dialog mezi Ježíšem a Pilátem vrací zpět do příběhu samotného Avdije. Ten sice nesní jen o Kristu, přesto je svými nepřáteli čím dál více tlačen do role Krista. Dříve než došlo k této vizi, byl již Avdij posměšně nazván „novým Kristem“, přicházejícím, aby lidi – v tomto případě obchodníky s drogami – vysvobodil z jejich nedůstojného života. Přitom je Avdijovi jasné, že křesťanské náboženství už od pradávných časů nezměnilo vůbec nic v poměrech světa. V protikladu: „nezneškodnilo materialistické učení navždycky křesťanskou věrouku“ a „nenastupuje k moci nové náboženství – náboženství převahy vojenských sil“?
A přece – tomuto Ježíši redivivu z Kirgizie příběh Nazaretského dodal potřebnou sílu k odporu. Kříž uvnitř nekulturní brutality a ponižování, uvnitř vlčí společnosti, kde vládne moc silnějšího, působí jako síla bezmoci, namířená proti realitě. Ústřední místo Avdijovy meditace zní: „A ty, Učiteli, jdeš dobrovolně na strašnou smrt jen proto, aby člověk poznal dobro a soucit – to, co v prazákladu odlišuje myslící bytost od nemyslící, neboť přetěžký je život člověka na zemi a hluboko se v něm zakořenily prameny zla. Je snad touto cestou dosažitelný absolutní ideál – rozum, okřídlený svobodou myšlení, výjimečná osobnost, která v sobě až na věky věků překonala anachronismus zla, jako se překonává nakažlivá choroba? Ó kéž bys byl dosažitelný! Proč jsi na sebe vložil takové břímě, abys napravil nenapravitelný svět?“
Stejně jako křičí visionářsky viděný Ježíš, stejně tak idealista Avdij, v jehož výkřiku je dokončena naznačená kristovská typologie: zmučený a ztýraný tlupou alkoholiků, pověšený na stromě, se stává „nový Kristus“ velmi podobný svému Kristu: „vypadal trochu jako oběšenec a trochu jako ukřižovaný“. A předtím než Avdij zemřel, soustřeďuje se na modlitbu ke Kristu, kterou se naučil již jako dítě, na modlitbu za spásu „lidských duší“.
I tento román, vzniklý ve zcela jiných kulturních souvislostech, je románem odporu. Neboť problémy, které zrcadlí, jsou strukturálně analogické k problémům Latinské Ameriky. V obou případech jde o zkušenost ponižování, násilí, moci, brutality, krátce o mocnosti zla, které vypadají, že ve světě budou triumfovat. A tyto mocnosti zla stojí, zdá se, za věčným pašijním příběhem lidstva, za jakoby nevyplenitelnými kříži světových dějin. A přece lze tato „pekla“ vyvrátit vizí člověka, ztělesněnou a uskutečněnou v Ježíši Kristu: že bude existovat doba, ve které člověk přestane být člověku vlkem, ve které se rozpomene, že „všichni lidé dohromady jsou podobenstvím Boha na zemi“ …
3. Portugalská zkušenost: „Evangelium podle Ježíše Krista“ José Saramaga
José Saramago, narozený r. 1922 v rodině zemědělského dělníka v provincii Ribatejo, patří k nejvýznamnějším autorům Portugalska. Předtím než se r. 1966 soustředil na spisovatelskou činnost, pracoval jako novinář v nejrůznějších lisabonských časopisech. V r. 1991 vydaný román s ježíšovskou látkou je román podle starého „mustru“. Neboť Ježíš zde zobrazený je opět postavou svého času v určitém autorem historicky vykresleném prostředí. To vyvolává vzpomínku na vzory v evropské literatuře od Ernesta Renana „Vie de Jesus“ (1863) k Giovanni Papinimu „Storia di Christo“ (1921) a Maxu Brodovi „Der Meister“ (1953). I Saramago pouští Ježíše ke slovu. Označuje jej jako „člověka mezi lidmi“: hladového po životě, plného zvědavosti, přemýšlivého i užívajícího života, někdy bázlivého a nejistého.
A přece je nápadná ještě jedna dimenze ježíšovské problematiky, která obsahově tradiční vypravěčské schéma radikálně překračuje. Např. pocity viny, kterými je Saramagův Ježíš velice záhy pronásledován. Kolik novorozenců tyran Herodes usmrtil kvůli němu? Tato otázka trýzní Ježíše v chmurných snech už od dětství. Stejně tak brzy začíná hledat pravdu, z tohoto důvodu opouští dům rodičů, ve kterém sloužil jako truhlářský učeň. Nedaleko Betléma žil po čtyři roky život pastýře a potom se zdržoval mezi rybáři u Genezaretského jezera. „Získáš moc a slávu,“ bylo mu zvěstováno jednoho dne na poušti z kouřového sloupu. Ale až později poznal důvod svého tíživého neklidu: jeho dosavadní život byl zkouškou, protože byl Bohem vyvolen.
Jde především o rovinu zproblematizování Boha. Neboť specificky kulturněkritické, kulturu překračující je na knize portugalského autora to, že se v zrcadle postavy Ježíšovy dostává do krize sám Bůh, jeho jednání ve stvoření a jeho poměr k synu Ježíšovi. Co začíná jako ježíšovský román, pokračuje jako román krize Boha, ano cynického rozpolcení Boha. Román autora pocházejícího z křesťanské kultury odnímá této kultuře její náboženskou legitimitu. Toto se děje již po staletí, jakmile se Ježíšův příběh líčí jako výraz Boží vůle, jako cesta spásy a záchrany. Co se stalo s Ježíšem, záleží na Boží milostivém slitování a milující starostlivosti. Takový samozřejmý konsensus tento román překračuje. Bůh sám patří do skupiny problematických postav, když ve spolupráci s ďáblem svého syna Ježíše zneužívá k tomu, aby se za pomoci dramatické a efektní obětní smrti „stal nejen Bohem židů, ale i katolíků.“ Moc a slávu Ježíš může mít, ale jen po smrti; stane se „Beránkem Božím“, jehož smrt Bůh potřebuje, aby se univerzálně prosadil v lidstvu. Obětní smrt nemůže nic změnit, neboť po ní pokračují „nekončící dějiny železa a krve, ohně a popela, nekonečné moře utrpení a slz.“
A proč je tomu tak? Proč se chce Bůh tímto způsobem prosazovat? To je prazákladní otázka celého románu; zůstává ovšem nezodpovězena, a ani Ježíš, ani učedníci ji nevyřeší. Je hádankou až do Ježíšovy smrti na kříži a Saramagův Ježíš umírá, aniž by pochopil, proč jeho smrt musí být: „Ježíš umírá, už ho chce život opustit, když náhle se nad jeho hlavou otevírá nebe, zjevuje se Bůh …, mluví a jeho hlas zní po celé zemi, mluví, ty jsi můj milovaný syn, na tobě spočinulo mé zalíbení. Tu Ježíš pochopil, že on byl považován za světlo, ale asi stejně jako beránek vedený k obětnímu stolu, aby jeho život i umírání předznamenával začátek všech začátků, a tu ho napadlo, jaký proud krve a utrpení z něho vychází a zaplavuje celý svět, a směrem k otevřenému nebi, kde se smál Bůh, zavolal: ‚Lidé odpusťte mu, neboť neví, co učinil.‘e“
III. Paradox
Literatura a film jsou kritické rozhovory kultury se sebou samou. Jsouli esteticky kreativní, daří se jim sdělovat tradičně přijatelné hodnoty, stejně jako opouštět standardní úhly pohledu a zkostnatělé tradice. Velká umělecká díla jsou proto vždy projevem kultury i odporu vůči ní, jsou kulturou i antikulturou. Velká umělecká díla vykazují vždy paradoxní strukturu.
Takový kulturní paradox lze doložit, více než kde jinde, právě na zpracování postavy Ježíšovy. Neboť umělecká díla, která se Ježíšem zabývají, jsou paradoxní nejvyšší měrou sama v sobě: ukazují Ježíše jako součást kultury, ale vzápětí doloží, že žádná kultura nebyla schopna postavu Nazaretského zcela pojmout. Zpodobňují Ježíše jako autentický projev kultury, ale hned je v nich patrné, že žádná kultura nemůže jeho postavu nivelizovat k bezelstnosti. Ježíš literátů a filmařů, součást kultury, zároveň tuto kulturu přesahuje.
Taková síla ke vstupu do kultury, a zároveň k odporu proti nivelizaci na rovině kultury panující, pochází ponejvíce z teologické relevance. Neboť tento moment imanence v kultuře a transcedence kultury je charakteristický pro Ježíše a jeho zvěst právě jako pro Mesiáše, který je od počátku Kyrios nad světem. Tato síla k transcendenci každé kultury je ovšem též výrazem naděje, že všechny její projevy – v duchu Kristově – ukazují samy sebe jako jevy schopné proměňovat skutečnost.