rozhovor s Věrou Roubalovou
Co je to Nadace Tolerance?
Nadace Tolerance je nevládní nezisková organizace, která se snaží prosazovat pozitivní změny ve společnosti nenásilným a vynalézavým způsobem. Je to otevřené společenství publicistů, psychologů, pedagogů, studentů, důchodců, bohoslovců a dalších různých lidí, kteří věří, že má smysl usilovat v naší společnosti o vzájemnou snášenlivost a respekt.
Jak dlouho Nadace působí a čím se zatím zabývala?
Nadace vznikla v roce 1992 z „Výboru proti rasismu“ při Chartě 77, ke kterému se připojili další iniciativní občané. Z celé řady projektů bych tu mohla zmínit koncerty proti rasismu, kampaň „Čistá média dětem“ proti násilí v médiích, výuku češtiny pro cizince nebo putovní výstavu „Tahy války“, což jsou kresby terezínských a bosenských dětí. Právnická skupina se již léta zabývá porušováním základních lidských práv zvláště romského obyvatelstva a poskytuje konkrétní pomoc. Posláním dalšího projektu „Rodiny po holocaustu“ je organizovat a poskytovat psychoterapeutickou pomoc pro lidi, kteří dosud strádají následky nacistické genocidy, včetně jejich potomků.
Co považuješ za největší úspěch Nadace Tolerance?
Že jsme se nerozpadli. Jsme společností kamarádů, lidí, kteří nemají žádné zvláštní ambice, ale chtějí spolupracovat. Kdokoli mezi nás může kdykoli přijít s nějakým projektem, a my – pokud se na tom kolegium shodne – ho můžeme organizačně zaštítit. K tomu ovšem také patří dobrý zvyk, že ten, kdo s nápadem přijde, ho také sám zpracuje. Ostatní mu rádi pomohou podle svých možností, ale není to tak, že bychom to celé hodili jako úkol na někoho jiného.
Dalo by se z celé té řádky akcí přece jen upozornit na nějakou zvlášť úspěšnou nebo neúspěšnou?
Myslím, že o úspěšnosti se tady dá těžko mluvit. Nejlepší je, že kdykoli se někde děje něco, co lidem nedá spát, například teď v Kosovu, a někdo si uvědomí, že se s tím musí něco dělat, potom my z Nadace Tolerance nezůstaneme stranou, a už jako aktéři nebo jako přizvaní.
Kolem Nadace se tedy vytváří okruh kamarádů. Nestává se v něm někdy to, co se děje v církvích? Nehovoříte pořád jenom mezi sebou, tolerantní lidé s tolerantními, přesvědčení s přesvědčenými?
Ano, dost často se scházíme jen „my, co spolu chodíme“, ale má to také výhodu v tom, že se tím vlastně povzbuzujeme, když nás přepadají pocity marnosti a izolovanosti. A kromě toho se náš kruh v poslední době zase trochu rozšířil díky konkrétním projektům. Teď třeba přišel pan Kumar, který se stará o Romy v Ostravě, s projektem „Česká země pestrá“. Děti různých národností se mají o víkendu sejít, skládat básničky a malovat obrázky. Nabídli jsme se, že tento projekt organizačně zaštítíme. Takhle se náš kruh rozrůstá.
Jak na práci Nadace reagují média?
Média moc nereagují. Když jsme například pod názvem „Mír pro Bosnu“ po více než dva roky každý měsíc pořádali demonstrace nebo různá literární a hudební představení, pamatuji si, jakou mi dalo strašnou práci přemluvit někoho z televize, aby se přišel podívat. Výsledek býval velmi žalostný. Pokud v televizi vůbec něco ukázali, byl to většinou jen krátký záběr na nějakého známého návštěvníka. Proto se přiznávám, že se už ani tolik nesnažím o kontakt s médii, ale spíše tu energii věnujeme jednotlivcům, které chceme zvát osobně.
Televize například nedorazila ani na demonstraci ve prospěch kosovských Albánců, která proběhla 29. září v Praze na náměstí Míru. Účastnilo se jí jen asi třicet lidí… Jaký potom mají takové akce vlastně smysl?
Je to nabídka pro lidi, aby se přidali. Realita je skutečně taková, že lidí přichází málo. Dokud na náměstí nebude tisíc, dva tisíce lidí, nebude vláda reagovat a dál se bude tvářit lhostejně, jako by nic. Záleží na nás. Pokud na náměstí nepřijdeme, tak vláda žádný tlak cítit nebude, a to jí většinou vyhovuje.
Můžeme v přístupu nové vlády pozorovat nějakou změnu?
OSN vyhlásila sankce na letové zóny jugoslávských aerolinií. Všechny země, které naplňují sankce, je začaly uplatňovat okamžitě, s výjimkou Řecka, které sankce schválilo s výhradou, že je začne uplatňovat až za jeden rok (Velká Británie o tomtéž ještě jedná). Má však odložená sankce vůbec nějaký smysl? Také naši politici se prý chystají sankci tímto způsobem o rok odložit.
Jinou špatnou zkušenost jsme udělali s velvyslancem ČR v Bělehradě, panem Bušniakem. V našem uprchlickém táboře je otec s dvěma mladšími dětmi. Jeho manželka v Kosovu zemřela a zůstaly tam dvě starší děti, které sem chtěly přijet a přidat se k otci. Jenže náš velvyslanec v Bělehradě jim opakovaně odmítal udělit vízum. Bylo kolem toho mnoho starostí. Cizinecká policie souhlasila, ministerstvo vnitra také, i UNHCR, což je vysoký komisař pro uprchlíky, – a přesto náš velvyslanec akci bojkotoval, a dařilo se mu to dost dlouho. Nakonec se věc vyřídila přes ministerstvo zahraničí, a děti přijely. Rodina je šťastná, že může být pohromadě, ale pan velvyslanec je v Bělehradě pořád, a myslím si, že to pro nás vůbec není dobrá vizitka.
Tím se teď dostáváme k druhé oblasti tvého zájmu, k práci s uprchlíky.
Jsem zaměstnaná v poradně pro uprchlíky Českého helsinského výboru, která funguje už pět let, a pravidelně jezdím do uprchlických táborů jako sociální pracovnice. Na rozdíl od panujících domněnek, od devadesátých let u nás uprchlíků příliš nepřibývá, je jich stále asi šest set. Samozřejmě přibývá cizinců a lidí, kteří jsou tu legálně či nelegálně, ale počet žadatelů o status uprchlíka se v průměru nemění. V poslední době jsou v táborech uprchlíci z Kosova, ale ani těch není nějaké velké množství, kolem 65 lidí, většinou rodiny s dětmi.
O čem s uprchlíky hovoříš?
Konkrétní příběhy Albánců z Kosova jsou hrůzné, ale nejotřesnější je to, že se všechno opakuje. Je to podobné jako u uprchlíků z Bosny. Lidé vyprávějí o genocidě a nejhorší je, že se zase nic neděje.
Co se týče obyvatel Kosova, hovořím nejenom s žadateli o azyl, ale i s těmi, kdo se nechtějí stát uprchlíky, chtějí tu prostě jen nějakou dobu pracovat a přežít tu dobu, kdy se opravdu nemůžou vrátit. Jejich příběhy jsou velmi smutné. Většinou jsou muži pozvaní na policii a tam je zmlátí. Když se to opakuje vícekrát, tak rodina sebere tašky a uteče do lesa. Tam – pokud mají peníze – se pokoušejí navázat nějaký kontakt a dostat se z Kosova pryč. A to je velký problém, protože oficiálně žádat o víza vůbec nemůžou. Všechno, co podnikají, musejí dělat tajně a v atmosféře velkého strachu: nikdo neví, kdy srbská armáda a policie obklíčí jejich město nebo vesnici a bude tam rabovat a zabíjet.
Jak to konkrétně probíhá?
Nedávno jsem o tom hovořila s jedním člověkem, který o tom mluvil jako o „víkendové válce“. Vždycky v pátek srbská armáda a policie obklíčí určitý prostor, vtrhne tam a vyrabuje ho. Kdo se brání, toho zabijí. Ostatní lidi vyženou, většinou do lesů. Pokud je s tím územím někdo nějak svázán – například má napsané bydliště v občance nebo ho chytí, když se tam chce vrátit – je automaticky označen za teroristu. Nejhroznější na tom je, že za čtrnáct dnů může napadnout sníh a rodiny s dětmi v lesích budou mrznout. Pak nám to teprve asi dojde, že tu jde o život.
Evropa se musí buďto připravit na obrovský příliv uprchlíků, tedy založit jakési legální dočasné útočiště pro lidi, kteří se po vyřešení konfliktu případně zase vrátí, – anebo ještě do zimy vojensky zasáhnout a ukázat Srbům, že to, co dělali v Bosně a teď v Kosově, prostě nejde.
Zaujalo mě, že v tomto smyslu varoval i H. Kohl, a to nedlouho před německými volbami, což z voličského hlediska asi nebylo zrovna populární. – Ale zatímco politikové dělají, co umějí, jak můžeme pomoci my?
Všechny rozhovory s Albánci mají podobný průběh. Vždycky se mluví o všech těch hrůzách, o tom, jak a proč utekli, jak jsou zoufalí a nevědí, co s nimi bude… ale největší starost mají o lidi, kteří tam zůstali, o své rodiny. A všechny rozhovory končívají tím, že mě prosí o peníze na telefonní kartu: aby si mohli zavolat do Kosova a přesvědčit se – ne jestli stojí jejich dům, ale jestli jsou jejich příbuzní naživu. Teď mluvím o lidech, kteří jsou v uprchlických táborech a dostávají kapesné 12 korun na den, a děti šest korun. Takže si spočtěte, kolik je to peněz za měsíc. Proto bych ráda využila téhle příležitosti a navrhuji: chcete-li pomoci, bylo by asi nejjednodušší koupit telefonní kartu, vložit ji do obálky a poslat k nám (Poradna pro uprchlíky, Senovážná ul. 2, 110 00 Praha 1) – a my ji předáme dál.
Otázky kladl a za rozhovor poděkoval Jan A. Dus.