Zkoumáme-li míru spoluodpovědnosti za to, jak lidé v komunistickém Československu žili a podle čeho se rozhodovali, objevuje se často argument „my jsme ale o ničem nevěděli“. Nakolik tento argument obstojí, ukazují výsledky průzkumu, který si komunisté sami objednali v r. 1982. Jeho výsledky nepotěšily a nepotěší: tehdy zarmoutily strážce ideologické čistoty, dneska berou půdu pod nohama argumentům, že jsme žili izolováni od informací.
Názory československých občanů na některé stránky ideologického působení vybraných západních rozhlasových a televizních stanic
– tak se jmenoval výzkum Ústavu pro výzkum veřejného mínění, který proběhl v roce 1982 (to jsem se narodila). Tazatelé se na respondenty obraceli ve třech jazycích, v češtině, slovenštině a maďarštině. Výzkum měl přinést informace o struktuře příjemců západních rozhlasových a televizních stanic v ČSSR, o některých ukazatelích sledovanosti těchto stanic a o názorech československých občanů na zahraniční vysílání. Vzorek respondentů zahrnoval 1752 lidí reprezentujících populaci ČSSR starší 15 let včetně.
Výzkumníci vycházeli z toho, že bude názorné zjistit, jak je to se sledovaností československých sdělovacích prostředků, a pak srovnat, jak se tato čísla liší od těch, která se vztahují k občanům, jimž tehdejší československá média nestačila. Ukázalo se, že drtivá většina lidí (95 %) sleduje televizi nejméně jednou týdně. U rozhlasu bylo toto číslo trochu nižší: 92 %. Československý denní tisk otevřelo nejméně jednou za týden 85 % lidí. Když se porovnaly jednotlivé socio-demografické skupiny, vyšlo najevo, že s vyšším věkem a vzděláním roste i každodenní četba denního tisku. Když výzkumníci zohlednili světonázor dotazovaných, ukázalo se, že „dotázaní, kteří se hlásí k marxistickému světovému názoru, jsou častějšími posluchači, diváky a čtenáři československých sdělovacích prostředků než ostatní.“ (Viz. str. 12 v Závěrečné zprávě z výzkumu.)
Zajímavá jsou také čísla zobrazující sledovanost zahraničních socialistických médií: televizi NDR sledovalo 5 % dotázaných, u polské televize to bylo 9 %, na sovětskou televizi koukalo 3 % dotázaných a maďarskou televizi si občas naladilo 11 % československých občanů. Na Slovensku bylo dokonce 31 % respondentů diváky maďarské televize a v Bratislavě se jejich počet vyšplhal až na 50 %.
Výzkumníci neinterpretovali pouze sebraná data, ale porovnávali je s výsledky podobného výzkumu, který proběhl v roce 1978, takže se ukázalo, že zatímco v roce 1978 sledovalo západní zahraniční rozhlas (respondenti uváděli nejčastěji BBC, Hlas Ameriky, Rádio Svobodná Evropa, Deutschland Funk a Vatikán) nejméně jednou týdně 10 % obyvatel ČSSR, o čtyři roky později jich už bylo 24 %, tedy asi 2,9 miliónu osob. Celkem si západní rádio ladilo 36 % občanů. Častý poslech (tj. denní nebo téměř denní, příp. 1 až 3× týdenní) západního rozhlasu se zvýšil ve srovnání s rokem 1978 ve všech sociodemografických skupinách, nejvíce pak u dotázaných s vysokoškolským vzděláním.
Další tabulka rozděluje zastoupení posluchačů západního rozhlasu podle krajů: nejvíce posluchačů si západní rozhlas našel v Bratislavě (47 %), za ní se umístil Východoslovenský kraj (46 %), pak Západoslovenský (43 %) a pak Praha (41 %). Nejméně se západní rozhlas ladil na jižní Moravě a středním Slovensku (shodně 32 %).
Výzkum nemonitoruje pouze situaci v roce 1982, jde dál, snaží se vyčíslit, co vede občany k tomu, aby si pustili zahraniční rozhlas a televizi. Ukázalo se, že západní rozhlas nejvíce lidí zapíná „náhodně“ (36 % z těch, kteří západní rozhlas poslouchají), o něco méně respondentů kvůli „zájmu o konkrétní pořad“ (26 %), „podle technických podmínek“ si stanici vybírá 16 % dotázaných a 3 % respondentů vede k naladění „vyšší stupeň objektivnosti“. Dalších 19 % z těch, kdo poslouchali západní rozhlasové vysílání, uvedlo jinou odpověď, z nichž však žádná nebyla zastoupena více než 1 %.
Výzkumníci také nezjistili žádné velké změny ve sledování západních televizních kanálů oproti roku 1978. Museli konstatovat, že členství v KSČ nehraje roli v rozhodování, zda si dotyčný pustí či nepustí zahraniční rozhlas nebo televizi. Televizní zábavu (tedy filmy, hudební pořady, sportovní přenosy, zábavné pořady včetně her a seriálů, cestopisy a pořady pro mládež, nikoli zprávy a politické či ekonomické komentáře) sledovalo nejméně jednou týdně 71 % diváků západních televizí, zatímco zprávy a politické a ekonomické komentáře 29 % z nich.
Výzkum tedy ukázal, že v západním rozhlase posluchači nejvíce poslouchají zprávy či politické a ekonomické komentáře, zatímco v televizi sledují zábavu. Západní média si svoje publikum našla zejména ve věkové skupině 15–29 let. Mezi důvody, proč si lidé ladili západní rádia, vedlo „doplňování informací“, dále „porovnávání informací“, „poznání názorů druhé strany“ a „objektivnější, pravdivější informace“. U televize to byly: zábavnost, pestrost pořadů, dobrá kvalita programů a filmů a na posledním místě kvalitnější, obsáhlejší a rychlejší zprávy. Pokud se týče rychlosti informací, vedly podle občanů západní sdělovací prostředky nad československými. Srovnání výzkumů z let 1978 a 1982 komentovali pracovníci Ústavu slovy: „…pozornost, kterou naši občané věnují západnímu rozhlasu, vzrůstá a současně se zmenšují a jsou i méně časté kritické výhrady k jeho pořadům.“ Podklady k tomuto článku byly Závěrečná zpráva z výzkumu č. 82–3, která je k dispozici v knihovně Sociologickéhu ústavu AV ČR, a dále materiály o výzkumech veřejného mínění, které najdete na http://www.systemsresearch.cz/Vyzkum_v_CR.pdf. Závěry výzkumu byly v době svého vzniku tajné a nesměly se publikovat.