Před osmnácti lety jsem v Národní galerii shlédl velkou výstavu Jiřího Koláře. Procházel jsem tenkrát pomalu mezi jednotlivými kolážemi a objekty a silně v nich vnímal nejen Kolářovu výjimečnou invenci a uměleckou odvahu, ale také něco, co by se s nadsázkou dalo označit jako „duch doby“. Rozcupované a opět navazované texty, pruhy a trhance vrstev, konfrontáží, chiasmáží a všechny ty další „áže“, do sebe pronikající a navzájem se prostupující lamely fotografií a sotva rozeznatelných reprodukcí – to všechno jako by jasnějším způsobem, než to dovedou slova, vyjadřovalo tíhu předrevoluční české společnosti. Tu nespojitelnost a zároveň propletenost režimu a vzdoru, který se proti němu vymezoval a vysvobozoval jednotlivce z jeho moci. Vedle informelu, brutalistní undergroundové poezie a zvukově-hlukových experimentů Knížákova Aktualu se mi právě Kolář a jeho texty i výtvarné práce staly nejjasnějším hlasem epochy.
V rámci první velké porevoluční retrospektivy jsem tak Kolářovo dílo vnímal především jako dokument (chválabohu) pominulého času. Jako silnou, ale přece jen odeznělou epizodu. Čekal jsem, že ty postupně žloutnoucí a šednoucí slepence periodik už nikdy neohlásí aktuální zprávy.
A skutečně to v následujících letech vypadalo (alespoň v pražských galeriích), že nastal čas na jiné výrazové prostředky. Futuristický a optimistický lesk designu a střízlivá estetika geometrických tvarů vystřídaly škrábance Aléna Diviše a Váchala i popraskanou fasádu Kolářovu a celé generace let šedesátých a sedmdesátých. Taková snad měla a chtěla být nastupující generace. Neunavená prodělanou totalitou, akcentující nové technologie a možnosti, synoptická s vrstevníky na západ a sever od našich hranic.
Dnes, po osmnácti letech, staví se Kolář opět prostřednictvím velké výstavy Úšklebek století v paláci Kinských před naše oči. A já jsem překvapený. Charakter dobového dokumentu jako by za ta necelá dvě desetiletí někam pominul. Místo toho vidím zneklidňujícím způsobem aktuální díla, která naopak vykazují do minulosti a usvědčují z povrchnosti mnohé z toho, co bylo ještě nedávno „up to date“. Lesk funkcionalisticky čistých tvarů a výrazového minimalismu pohasl. Nic na tom nemění ani fakt, že uživatelský mainstream tomuto trendu ještě stále holduje. Sotva může něco méně odpovídat společenské situaci dneška, než umění tendující k designu. Snad jen ta zřetelná orientace na povrchovost mluví ještě (zdá se mi, že neúmyslně) autenticky.
Pod a za leskem se ale už znovu hlásí o slovo kolářovské fragmenty skutečnosti. Co jiného lépe ilustruje rozháranou českou společnost, než právě současný výskyt dobově i stylově nesouladných prvků, pruhy vzájemně se hašteřících reprodukcí, zažloutlá a nečitelná slova? Není právě tohle drolení společnosti, kterého se bdělejší sociologové a politologové tolik obávají? Jako by se ztrácelo cokoliv, co by ty dva – a spíše více než dva – antagonistické proudy mohlo spojit v smysluplný celek. Zbývá jen lepidlo. Škleb jednoho století české státnosti.