Kniha Jonáš vyšla v pondělí. Měl jsem to štěstí, že pro mne následující neděle byla volná. Knihu jsem začal číst v pátek, první den. Druhý den jsem ji dočetl. A přede mnou by úsvit dne třetího. Dostaví se katarze? Jak by nemohla? Naštěstí jsem zvolil správnou knihu, dostavila se.
Když si ilustrátorka dočte biblickou knihu Jonáš do konce, tím prvním, protože posledním impulsem se jí stane dobytek. Jak ten může za naše lidské chování? Proč právě on musí odnášet a snášet naše lidské motivy? Nejsou lidé stejně jako dobytek jen částí toho stvoření, které i pro nás lidi Pán Bůh zanechal? Proč oni a ony? Jak k tomu přijdou? Husy, krůty a jalovice?
Našli se rabíni, kteří psali o Jonášovi takto: „Jaký je ten Jonáš bojovník! On neváhá přijmout důsledky toho, na čem nám záleží! Přece nechceme mít s pohany nic společného! Natož mluvit jim do jejich záležitostí! Ať si odnesou to, co způsobili. Vždyť ten Jonáš je schopen nést svou vlastní popravu, aby dal najevo to, co si my jen myslíme. Jít do pohanských končin, do pohanského města, i kdyby bylo největší ze všech pohanských měst, něco takového my nedopustíme! Jen ať je Pánu Bohu jasné, že my všechna tato města odsuzujeme! A když ten Jonáš přece jen do tohoto města jde, není to o jeho vůli. On, co chtěl, dotáhl do konce, až do toho pověstného žaludku velryby! Byl ochoten do toho jít, a když ho Pán Bůh tak zchytrale přemluvil, když už byl v koncích, on odpověděl jen na Boží vůli, ne na naši. Jonáš je náš.“ Podobně jako rabíni některých ultraortodoxních židů pojímají Jonáše, pohlížejí pravověrní celého světa na své národní hrdiny, a to způsobem, jakým se dívají na svět. Není v tom rozdíl mezi židy, muslimy, a zvláště pravověrnými křesťany.
Takto můžeme číst knihu Jonáš. Kazatel Štěpán Hájek však zvolil jiný přístup. Než začal kázat, promítl si před očima současnou životní situaci svých posluchačů. Přece svá kázání nepíše, aby vedl samomluvu.
A protože je dobrý kazatel, bere vážně situaci svou. Co jako divák svých kázání od nich očekávám? Není kázání jako fotbal, na který se tak rád dívám? Co znám u sebe, proč bych totéž neočekával od jiných? Jsem snad tak výjimečný?
Fotbalový přenos předpokládá i předpojatého diváka, fanynku nebo fanouška. Čím více naděje do hry investujete, tím máte větší zážitek! Nezúčastněný divák pozoruje jen jak míč poskakuje od nohy do nohy, z nohy na hlavičku, zpátky na nohu, od nohy třeba na hlavičku a zase zpátky na nohu. A tak několikrát za sebou. A třeba i do branky. A když je to od břevna, pak pravý angličák! Nezaujatý a nepředpojatý divák si ani nevšimne, jestli míč zamířil do té správné branky!
Přitom právě takové zaujaté a předpojaté diváky kazatel Štěpán Hájek předpokládá. Vykládá jim Jonáše novozákonníma očima. A nepotřebuje k tomu ani tak trochu zbytečný apendix. On jim knihu Jonáš předkládá tak, aby se stala jejich knihou. Aby jim Jonáš znázorňoval cestu jejich života.
Jonáš utíká. A neutíkáme i my? Právě před Bohem! A před kým jiným bychom měli utíkat? Náš útěk je nám přece vlastní!
Ty novozákonní oči vyžadují uši jednotlivce, zejména pak to, co on sám slyší, je tomu poslušen a poslušně se podřizuje, protože uznává nad sebou autoritu toho, kdo mu dává život, kdo dobrou zprávu pro jeho život předal a vyřídil. Toho, kdo dobrou zprávou žije a tím ji uvádí v život.
V kázáních Štěpána Hájka před námi vyvstává zápas víry jednotlivce. Stává se naším příběhem. Jonášův útěk do marnosti je naším útěkem. I ten sešup je také náš. Před námi vyvstane Jonášova otázka: Půjdeme spolu s ním pořád jen dolů?
Právě pro nás má tento dnešní kazatel naději, jako ji měl Ježíš pro každého jednotlivého posluchače podobenství ztraceného syna. I s tím otevřeným koncem: Najdeme se?
Jonáš se ztratil dvakrát. Jednou byl zachycen Boží záchrannou sítí v podobě velryby. Podruhé je jeho odpověď nedopovězena. Když tak horlí proti Božímu slitování, uvědomí si přece jen, že právě pro něho je ono slitování tou pravou nadějí? Otazník na konci příběhu je i pro nás vypointovaným koncem. Nebo začátkem?
Náš pád spolu s Jonášem je nejvýraznější právě v ilustraci. Malý jednotlivý človíček padá do černa stránky. Nelze názorněji zobrazit Jonášův pád do hlubin moře. A neztrácíme se tak trochu v černi písmenek? Povstáváme k modlitbě? I v útrobách velryby? Čeká nějaká i na nás?
Starozákonní Jonáš je prorok. Je ústy svého lidu. V předložených kázáních však pro nás prochází cestou víry. Jejími propady i tím, že poslechne, byť až na podruhé, slovo Hospodinovo. To slovo se stane jeho životním příběhem. A to slovo, jež se mu stalo, se pro nás stává ilustrací. Můžeme si zacpávat ústa. Můžeme padat do hlubin. Ale můžeme poslouchat s otevřenýma ušima. Můžeme se nechat vést a zaslechnout tu pravou otázku pro svůj život. Právě tuto možnost před námi kazatel Hájek nezatajil, ale odhalil. Jeho kázání s ilustrativními interpretacemi nás zvou k dobrodružství víry, k dobrodružství s kázaným slovem. A oproti kázáním v kostele jsme pozváni, abychom si takovou otázku kdykoli mohli položit znovu. Dvakrát se stalo slovo Hospodinovo k Jonášovi. Potřetí se jako Boží nedělní úsvit stává začátkem pro tento svět.
Štěpán Hájek – Marika Bumbálková – Jonáš,
vydalo nakladatelství Eman, Benešov 2011,
96 str., 269 Kč