2. období „přestavby“
Pohyb ve společnosti od konce sedmdesátých let, a zejména pak vývoj mezinárodní situace od poloviny let osmdesátých vyvolal i v církvi zřetelný posun k určitému „osmělování se“ ve věcech veřejných. Jako by pomalu i mezi křesťany uzrávalo vědomí, formulované precizně již dávno předtím opět Václavem Havlem, tentokrát v eseji Moc bezmocných (1978), že nelze dělit společnost jednoznačně na vládce a ovládané, neboť každý občan, od zelináře po předsedu vlády, je pro samoúčelnou strukturu systému zároveň obětí, a zároveň oporou, a to znamená, že nelze na nikoho svalovat odpovědnost a vinu bezvýhradně, a tím spíše nelze nikoho z odpovědnosti a viny také vyvazovat.
Usnesení konventů a synodů byla přece jen stále naléhavější. S novým synodním seniorem Josefem Hromádkou vedení církve do značné míry opustilo předchozí pojetí existence církve v reálně socialistické společnosti a vstoupilo poněkud aktivněji do veřejného dění. Státní správa vytušila tento trend a zareagovala po svém: pokusila se zamezit eventuálnímu sjednocování církve osvědčeným způsobem,. totiž zdánlivě korektním a vstřícným jednáním s představiteli církve na straně jedné a novou vlnou odebírání státních souhlasů, zpřísněným dozorem a celkovým znepříjemňováním života některým politicky radikálnějším farářům na straně druhé. Podařilo se jí to, co v minulosti už několikrát – vyprovokovat v církvi napjatou situaci kolem státních souhlasů (která se nikdy neobešla bez nedorozumění, přehmatů, dezinformací a vzrušených slov) a vyostřit tak konflikty uvnitř církve.
Pohnuté události ledna 1989 zastihly tedy církev v situaci pokračujícího napětí. Olej do ohně přiléval se z obou stran: dopis seniora Hromádky sborům těsně po Palachově týdnu varuje mj. před zélótstvím v církvi, dopis šestadvaceti obviňuje synodní radu z nepoctivosti a žádá zásadní revizi její činnosti od roku 1972. V této fázi nejde patrně již o otázku politické angažovanosti křesťana jako takovou (bezpočet kazatelů i laiků po lednu otevřeně protestovalo proti násilné politice státu), nýbrž zřejmě o otázky po legitimním způsobu, jak tuto angažovanost pravdivě žít. Je nutná revize minulosti? Je nutno odvolat některé „objednávkové“ dokumenty, které - ač vynuceny státní správou – mnohé svedly? Je třeba výrazného a veřejného pokání?
3. období revoluce
Volání „Krev v ulicích“! s nímž 17. listopadu 1989 přiběhli běžci na zasedání synodu ČCE přímo z Národní třídy, zmobilizovalo církev k jednoznačnému postoji a jednomyslnému postupu. V momentě pro osud národa klíčovém ČCE pozvedla svůj hlas, výrazně – a (díky shodě okolností) tentokrát i včas.
Sjednocení bylo ovšem povahy pouze chvilkové. Vyplynulo z tíhy okamžiku a nemělo tak hluboký základ, aby se na něm dalo ihned stavět. Naopak, jak revoluce začala vítězit a církev se stávala po vnější stránce svobodnou, staré rány se začaly jevit v novém, ostřejším světle. Jmenování synodního seniora Hromádky do komunistické vlády 16:5 i jeho následné setrvání ve vládě národního porozumění způsobilo v nepřipravené církvi další hluboké rozdělení, které procházelo více či méně (alespoň zpočátku) napříč rozdělením původním. V myšlení církve nastal nevídaný zmatek, patrně největší za.sedmdesát let její novodobé existence. Pokusme se alespoň schematicky ujasnit si jednotlivá stanoviska:
Převážná část církve, která se v uplynulých dvaceti letech klonila k názoru, že kazatel evangelia nemá aktivně vstupovat do politiky, hájí dnes synodního seniora, že vykonává mocenskou státní funkci, s poukazem, že doba je výjimečná a kazatelé mají na sebe vzít břemeno politické odpovědnosti a vykonat tak službu pro národ.
Malé procento těch, kteří v uplynulých dvaceti letech tvrdili, že kazatel nemá vstupovat do politiky, tvrdí to i dnes a vládní funkci bratra Hromádky považují za zpronevěru a neblahý precedens.
Jinou, poměrně dost početnou skupinu tvoří ti, kteří politickou odpovědnost vždy považovali za legitimní součást kazatelské práce, zásadně však odmítají převzetí politické moci; povolání kazatele považují za neslučitelné s mocenskou funkcí, Tato skupina se dělí ještě na dva proudy – jedni mají za to, že bratr Hromádka mohl funkci ve vládě přijmout, měl však rezignovat na funkci synodního seniora, druzí mysli, že funkci ve vládě přijímat neměl, ale mohl za sebe nabídnout schopného laika.
Poslední skupinu tvoří ti, kteří byli vždy pro politické angažmá křesťana a mají za to, že kazatel smí mocenskou, funkci přijmout. I tato skupina se dělí na dva proudy, a to podle osobních názorů na způsobilost bratra Hromádky k funkci místopředsedy vlády národního porozumění, popř. k funkci synodního seniora ČCE.
Diskuse na téma „synodní senior ve vládě“ způsobila mnoho vzruchu. Obnažila mj. to, co vyplývá i z našeho popisu uplynulých dvaceti let: vyjma snad zmíněný listopadový synod je ve své většině ČCE, pokud jde o službu křesťana v politice, zcela poplatná širším společenským pohybům, ve svém myšlení i jednání zcela ve vleku vnějších poměru. Je to evangelijní a evangelické?
Jestliže se někdo domníval, že pokračující lednové zasedání synodu využije nabídnutou šanci a udělá za minulým obdobím seriózní tečku, byl nutně zklamán. Nové vykročení se nekonalo, naopak – nevyřešené otázky minulosti se neblaze promítly do problémů současnosti a církev ustrnula, bezradně přešlapujíc na místě.
Nalézt za této situace správný směr nebude nijak snadné, bude-li to v blízké době vůbec možné. Cosi jako Egypt máme za sebou. Kolik let pouště je před námi, to bude záležet především na naší věrnosti Hospodinu, na naší ochotě slyšet nově Boží Slovo, činit pokání a kráčet kupředu. Jedině tak se můžeme stát společenstvím poutníků, kteří se neskrývají v davu na široké a pohodlné cestě, ale klopýtají osamoceně, a přece vítězně po cestě úzké. Co se v Egyptě zdálo jako víra silná a postačující, na poušti může být odhaleno jako zoufale povrchní a prázdné.