1. Období „normalizace“
Těžká deprivace společnosti v první polovině sedmdesátých let zasáhla pochopitelně i českobratrské evangelíky. Celkové duchovní klima, které V. Havel v dopise prezidentu Husákovi (1975) označil za cestu k totálnímu znicotnění, za umrtvení a vyprázdnění veškerých mravních, a vůbec kulturních potencí národa, prostoupilo v mnohém srdce věřících a poznamenalo život i myšleni církve v tomto období. Není divu. Zkušenost padesátých let, či spíše skutečnost jejich odhalení a pochopení byla ještě příliš živá a možnost regrese drtivý tlak státní ideologie rozhodně nevylučoval. Podobné jako. se národ stahoval z veřejného života do svých bytů, chat a chalup, stahovali se věřící do svých kostelů a modliteben, těsněji k sobě, ke zdrojům své víry a svého potěšení, aby se vzájemně posilovali k vytrvalosti v situaci vnějšího ohrožení, aby prohlubovali svou vnitřní zbožnost a nenechali se zmást okolním světem. Byla to přirozená obrana proti útlaku a nezapomeňme, že někteří ani toto nezvládli a od víry odpadali, sotva zjistili, že jim navštěvování kostela skutečně někde někdo přičetl k tíži. Ti, kteří ve sborech zůstali, zůstali tam pro Krista a mnohé to i leccos stálo.
Církve představovaly v té době snad jedinou instituci ve státě, ne-li jedinou společenskou aktivitu vůbec, která nepodléhala přímé cenzuře a legálně hlásala učení ve značné míře státní ideologii protichůdné. Už samo čtení Písma a kázání evangelia bylo skřípajícím kolečkem v chodu totalitní mašinérie (která ovšem sama byla si toho velmi dobře vědoma, a proto čas od času církev rozličným způsobem „seřizovala, pomazávala a podmazávala“, aby se kolečko.nikdy nezadřelo a nezpůsobilo tak nepříjemné komplikace), už samotný fakt bohoslužebných shromáždění mohl být i pro okolí (a nejednou snad opravdu byl) nadějí a ukazatelem.
Je však v kostelním závětří pravé místo církve? Jsme svědky Ježíše Krista, jestliže se modlíme za zdmi svých chrámů a raněnému U cesty nevěnujeme pozornost? Jsme církví Kristovou, jestliže chceme být zadobře s mocí, jejíž démonické rysy omlouváme a relativizujeme, zatímco k volání zoufalců zůstáváme hluší? Neztratila církev odpovědnost za své bližní? Je možné, aby se křesťan nepletl do politiky?
Tyto otázky v církvi nepřestávaly znít, čeřily vody stojaté hladiny poklidného sborového života, nicméně setkávaly se většinou s nepochopením a odmítáním, a to nejen z motivů přirozeně lidských, tj. pro obavy z toho, že nás komunisté zlikvidují, nýbrž i z motivů fundovaně teologických. Velmi zjednodušeně můžeme tedy hovořit o dvojím pojetí existence církve za vlády KSČ:
a) Církvi bylo dáno rozpoznat, že v situaci, kdy veškerou moc soustředila ve svých rukou komunistická strana, uložil nám Pán nový úkol, totiž abychom vlastní existencí prokázali, že křesťanství není plodem minulé společenské soustavy, ale že má životnou schopnost sloužit i ve změněných podmínkách. Nejde při tom o z chování církve jako takové, nýbrž o to, aby bylo zvěstováno evangelium a vysluhovány svátosti. Ve vztahu k úřadům nepřísluší církvi nároky, požadavky a obžaloby. Církev slouží společnosti jednak tím, že. zvěstuje Boží vykoupení v Ježíši Kristu, jednak tím, že buduje sbory, v nichž se rozdíly mezi utlačovateli a utlačovanými fakticky ruší. „Setrvat při politické profétii vůči společnosti a panovníkům, kteří nepřijali milostný závazek evangelia, by nebylo pokračováním starozákonní linie, nýbrž klerikalismem. Dožadovat se imperativně Kristova řádu bez vykupující víry v něho je Novému zákonu nemyslitelnou perverzí evangelia.“ (M. Hájek, Výhled a naděje, 1981)
b) Evangelium Ježíše Krista vede církev ke službě všem bližním, zejména pak lidem handicapovaným a společensky deklasovaným. Církev má stát při bezmocných, trpících, nešťastných, vězněných atd. Tuto službu nelze opustit ani tam, kde se církev pro své poslání dostává do konfliktu s politickou mocí. Naopak právě zde má církev napřít své síly, neboť protibožská zvůle mocných může ubíjet a deformovat otřesným způsobem jak život jedince, tak život celých generací, či dokonce celé planety. Křesťan nese odpovědnost i za mocné, připomíná každé vrchnosti, že je jí od Boha dáno zvláštní poslání, které má naplňovat a ne zneužívat. Politická profétie je naprosto legitimním výrazem křesťanské odpovědnosti za svět.
Tato dvě pojetí (formulovaná zde pochopitelně ne v plné šíří a pestrosti, nýbrž pouze „zástupně“) dostala se do střetu zejména při událostech kolem roku 1977 (proces s Plastic People, vznik Charty 77, dopis jednatřiceti kazatelů, důtky některým z jeho signatářů, teze profesorů KEBF) a existují v církvi paralelně vedle sebe v podstatě dodnes. Sbory z velké části setrvávaly rády při pojetí prvním, neboť zřejmě lépe vyhovovalo jejich naturelu – příliš na sebe neupozorňovat a hledět si svého. Zastánci druhého pojetí, nejednou označováni za „teologické lehkooděnce“, moralisty či ostré hochy, naříkali zas nad nevěrou pokrytecké a zbabělé církve. Pokud byli kazatelé, většinou jeden po druhém ztráceli státní souhlas k duchovenské činnosti.
Pokusy o rozhovor mezi oběma liniemi vždy krachovaly, patrně jednak pro nezvládnutou přemíru člověčiny, jednak pro absolutní nemožnost časopisecké diskuse. Jednota církve tak zaznamenala povážlivé trhliny, odcizení mezi některými bratřími bylo a je velmi hluboké. Otázky politické profétie a politické diakonie zůstaly otevřené.
Zákeřnému tlaku „normalizační“ politiky KSČ českobratrská církev evangelická někdy odolávala, jindy podléhala, nedokázala však účinně zabránit vlastnímu rozdělení, neboť ve svém celku nebyla schopna „pokání činit včas, horlivé a vroucí“ a odkládala je vědomě či podvědomě až pro případ radikální změny společenského uspořádání a vítězství demokracie. O jak závažné selhání tu šlo, stává se zřejmé právě dnes, kdy už je naprosto evidentní, že tlak zvenčí nás méně rozděloval a více sjednocoval: sotva pominul, „vyvalily se viny zdola.“